Když v roce 2022 Luiz Inacio Lula da Silva v brazilských prezidentských volbách porazil Jaira Bolsonara, ve světových médiích se rozhostila úleva. Bolsonaro byl populista, v jehož podpoře někteří rozeznávali ruské prsty. Komentátoři nás ovšem nevarovali, že z Luly se stane světově nejviditelnější exponent názoru, že za válku na Ukrajině mohou obě strany (a hlavně USA).

Lula se stejně vehementně postavil proti Izraeli – tyhle postoje už zas, tak jako za studené války, patří k sobě. Minulý týden doslova prohlásil, že to, co dělají Izraelci Palestincům, se nedělo nikdy v dějinách, leda když se Hitler rozhodl vyvraždit Židy.

Počet obyvatel palestinských území se jen za posledních dvacet let zdvojnásobil, což holocaust nepřipomíná. Ale to není jediný důvod, proč je to srovnání obscénní. Lula mluví o provaze v domě oběšencově. Nikdy v dějinách, opravdu? A jak asi vznikla Brazílie?

Dnešní progresivistický diskurz je fixovaný na historii USA a její zločiny, je to pro něj ústřední interpretační klíč pro veškeré dění na světě. Přitom nejen že transatlantický obchod s otroky v dějinách mnoha zemí nehrál žádnou roli, on se zároveň netýkal jen Anglosasů a Severní Ameriky. Naprostá většina normálních lidí netuší, že z otroků přivezených z Afriky jich nejvíc, okolo 40 procent, skončilo v Brazílii. Do USA jich bylo dovezena jen desetina. O americké občanské válce slyšel každý. Kdo tuší, že v Brazílii bylo otroctví zrušeno až v roce 1888?

Ve všech zemích celého kontinentu bylo nějaké domorodé obyvatelstvo, jež kolonisté tím či oním způsobem zdecimovali a zdegradovali. Důvod, proč se tyto asociace dnes pojí jen s USA, není to, že by latinskoamerické země byly nějak zvlášť benevolentní (i když kolonizace měla v různých zemích různou podobu). Ten důvod je prostý: Spojené státy se staly bohatou a mocnou zemí, latinskoamerické země ne. Jenže to, že je někdo slabší, mu samo o sobě nedodává žádnou morální hodnotu.

Spisovatel V. S. Naipaul, sám potomek kolonií, konkrétně Indů dovezených Brity na Trinidad, ve svých cestopisných esejích z Argentiny, psaných od 70. do 90. let minulého století, zachytil, jak se historie genocidy promítá do argentinské mentality. Nejsystematičtější kampaň za vymýcení indiánů na pampách vedl prezident Julio Argentino Roca v 70. letech 19. století. Naipaul ji přirovnává k rabování Konga Belgičany, jak je v téže době popsal Joseph Conrad. „Bylo to dobývání prosté jakékoli chrabrosti,“ píše. „Prezident Roca v šesti kampaních s pomocí železnic a pušek Remington vyhladil indiány na pampách. Rozsáhlé nové území, rovné, úrodné, holé, nikdy předtím neobdělávané, si mezi sebou rozdělila hrstka lidí. Bylo to stejné jako při prvotním španělském dobytí země – lidé, kteří byli po generace chudí a nikdy netušili, že lidské potřeby lze ukojit, dostali příležitost a nalezli v sobě jen bezednou chamtivost. Z Evropy byli dovezeni imigranti, aby tuto nově dobytou poušť obsluhovali, ale ne osídlili, a bylo vybudováno nové město Buenos Aires v pařížském stylu.“

Ještě na konci 20. století, konstatuje Naipaul, „neexistuje nic takového jako mýtus vznešeného indiána. Paměť genocidy je ještě příliš blízká, je to něco, co se vyřizuje jedním nebo dvěma řádky v historických přehledech. Odpor vůči zmizelým indiánům z pamp je v Argentině instinktivní a totální, Argentince děsí, že lidé v jiných zemích budou Argentinu považovat za indiánskou zemi“.

To se týkalo i tak vzdělaných lidí, jako byl světoznámý spisovatel Jorge Luis Borges. V rozhovorech s novináři z ciziny říkával, že „indiáni se nepočítají“. Při jiném setkání Borges „vypráví své nechutné a očekávané vtipy o indiánech z pamp. Nechutné, protože jen dvacet let předtím, než se narodil, byli systematicky vyhlazeni; ale zároveň očekávané, protože jatka takovýchto rozměrů je možné učinit přijatelnými jen tak, že se oběti zesměšní“.

Od té doby se v Latinské Americe leccos změnilo, hlavně v rovině symbolických gest. Ale pokušení přisvojit si identitu „třetího světa“, nevinného, vykořisťovaného a oprávněného dávat světu lekce, je, zdá se, nevykořenitelné.