Před více než 120 lety, kdy v Evropě žilo mnohem více lidí než v Africe, se evropské velmoci utkaly v „závodu o Afriku“. Ten byl veden převážně silou a hlavním cílem bylo urvat si co nejvíce území pod svoji kontrolu. Spousta těch území byla přitom spíš zdrojem problémů než zisku, ale všechny zúčastněné státy pohánělo vědomí, že neurvou-li nějaký region ony, dostane se do rukou jejich soupeřů. Hodně podivných hranic, které dodnes mapu Afriky zdobí, má původ právě v oné době – například ten podivný výběžek Namibie směrem na východ, protože Němci svého času požadovali přístup k důležité řece Zambezi a tímto způsobem jej od Britů také dostali.

(V Berlíně přitom zanedbali i základy zeměpisu, protože celý důvod, proč Německo stálo o přístup k Zambezi, byla možnost provozovat vodní dopravu po této přirozené tepně jihovýchodní Afriky až k moři. Britové jim ovšem lstivě „přidělili“ pruh pobřeží nad Viktoriinými vodopády, které tvoří až dodnes pro jakoukoliv plavbu nepřekonatelnou bariéru.)

V novém zápase o Afriku hrají samozřejmě roli přírodní suroviny, kterými je kontinent obdařen (nebo snad proklet?) v míře velmi hojné. Severoafrické zdroje plynu by mohly Evropě více než nahradit plyn ruský. V rovníkové Africe se zase těží spousta prvků užitečných pro výrobu baterií, solárních panelů a dalšího vybavení, bez kterého se horečné západoevropské sny o novém Green Dealu neobejdou. Ale nejde jen o suroviny. Jeden z vnějších vlivů, se kterými si Evropa stále ještě nechce umět poradit, je divoká migrace mladých Afričanů přes Saharu, a čím nestabilnější budou poměry ve středoafrických státech, tím větší zástupy to budou aspoň zkoušet. Nebo je někdo jako Lukašenko může dokonce „vstřícně“ dovážet až na unijní hranice, když je tak zjevně patrné, že je to naše kolektivní slabé místo.

Na řešení tohoto problému by sice teoreticky stačilo upravit v celé Evropě azylové zákony do podoby platné v Dánsku, ale dříve se husa naučí kvákat, než na něco takového přistoupí v pokrokovém Německu. Tím pádem jediné, o co se Evropa může snažit, je působit ve svém okolí aspoň trochu stabilizujícím dojmem – a možná, možná velmi opatrně vyjednat nějaké kompromisy s Marokem či Alžírskem, státy, které v jižním směru fakticky hrají roli vnější hranice EU, ale přitom nejsou vázány jejími ušlechtilými humanitárními ambicemi. Jenže k tomu musejí i ony být vnitřně stabilní a nesmějí sklouznout do poměrů panujících dnes v nedaleké Libyi, na jejichž vzniku se bohužel Evropané v čele s tehdejším francouzským prezidentem Sarkozym významně podíleli.

Jak tuhle stabilitu zajistit zvenčí, aniž by šlo jen o závod mezi Bruselem, Pekingem, Ankarou, Rijádem a Moskvou v tom, kdo rozdá ve vládním paláci nejvíce úplatků? Poměrně čistým prostředkem by mohl být mezinárodní obchod, na kterém by Afričané se svojí levnou pracovní silou a přemírou slunce a surovin mohli legitimně zbohatnout a který by více odměňoval schopné podnikatele než pokrevní příbuzné různých diktátorů. I na banánech a levných košilích se dá založit určitá prosperita a zkušenost říká, že podaří-li se v nějakém státě zbudovat funkční textilní průmysl, další vlna industrializace obvykle rychle následuje. Jenže dříve se žába naučí kdákat, než aby na nějaké oslabení dovozního papírování přistoupili v protekcionistické Francii; všechna ta malicherná byrokracie, kterou musí i běžný český konzument absolvovat na poště při dovozu obyčejného balíčku s knihami nebo potravinami ze světa mimo EU, je ničím proti tomu, jaké bariéry by museli překonat afričtí výrobci a zemědělci při přístupu na evropský trh.

Tím pádem přichází v novém zápase o Afriku Evropa o svoji největší nativní výhodu, kterou by byl přístup na jeden z nejbohatších trhů světa, a zbývá jí jen ten souboj v rozdávání úplatků, ve kterém jsou všichni její protihráči zběhlejší a zkušenější. Moc dobré výsledky se od toho nedají čekat, ale co s tím naděláme.