Z hlediska velkých témat dneška, budu psát o naprosté prkotině. Ale nemohu si pomoci, cítím se dotčen, snad i potupen. Doneslo se mi totiž, že městská část Praha 2 má hymnu. Jako první v Česku, kde prý žádná jiná obec nebo její část svou hymnu nemá, což je prý chyba a mělo by se s tím něco dělat. A Praha 2 udělala, hymnu objednala i k té realizaci došlo, takže si na závěr posledního předvánočního jednání mohli zastupitelé stoupnout do pozoru a ten kus si vyslechnout. Bylo to zaznamenáno a sdíleno, vyslechl jsem ho i já, už se to nemůže odestát. Beru si to osobně.

Nejsem z Prahy 2, ale vyrůstal jsem - dá se říct - v jejím stínu a na jejím území se odehrály mnohé mé formativní zážitky, v dobrém i ve zlém. Například jsem se tam narodil, v porodnici U Apolináře, jejíž budova zvenku působí jako ideální dějiště pro gotický horor. Stojí v části města, kde jsou vedle se natěsnány kostely a zdravotnická zařízení, taky antropologické muzeum, příhodně umístěné v blízkosti psychiatrie a někdejší záchytky, v jedné dávné básni to zmiňuje Jáchym Topol, je tam zastrčená i kouzelná Kateřinská zahrada.

Vyrůstal jsem na Vinohradech, přesněji Královských Vinohradech, mimo hranice obvodu Praha 2, ale větší část mojí čtvrti tam patřila. Nebyla to tenkrát tolik prestižní a žádaná adresa, veličiny normalizačního světa naštěstí vyhledávaly jiné lokality. Vinohrady tehdy působily jako "bývalý svět". Svět sešlé elegance, přerostlých zahrad a opadaných omítek, melancholický a někdy i tajemný, kde v ztichlých nočních ulicích, diskrétně zářila okna některých místních vyhlášených špeluněk (s tím, že místo pověstné noční vinárny Kravín dnes zabírá obchod s drahým nábytkem, se nikdy nesmířím). Mezi obyvateli té čtvrti bylo vyšší procento poražených v třídním boji. Člověka utvářejí také místa, v nichž žije, myslím, že jsem v tom ohledu měl štěstí.

Dnešní Vinohrady jsou z větší části doména "vítězů", kteří si mohou dovolit stvrzení svého statusu prestižní adresou. Je to opravená a upravená čtvrť, na můj vkus trochu moc "ťuťu ňuňu", ale co už. Toho starého ducha v nich někdy rozpoznám ještě dnes. A cítím proto povinnost vystoupit na jeho obranu proti surovému zvukovému útoku formou takzvané hymny.

Samohrajkové klávesy, do nichž nějaký, ach, tak procítěný hlas burácí cosi o sousedech, nárožích, šťastných klíčích a "dvojce". Těžko najít výstižnější vyjádření se sebou hluboce uspokojeného a duševně poněkud utlumeného bafuňářství než je tento hudební útvar. Za tohle naši předkové nekrváceli, když bránili Vinohradskou ulici (dříve Fochova, pak Stalinova, lidově Stalinka) před nájezdy žižkovských hord! Pozvedněte hlas na obranu ducha vaši čtvrti, vinohradští. Nestane-li se tak, bude to muset udělat sám. Vaše riziko.