Propalestinské demonstrace na výročí sedmého října v Berlíně se účastnila také dříve velmi populární švédská aktivistka Greta Thunbergová. Nechala se slyšet, že nemůže najít slova, jimiž by vyjádřila svoje znechucení nad tím, jak se německá policie chová k „mírumilovným propalestinským demonstrantům“. Není to její první vystoupení tohoto typu, párkrát už byla při protiizraelských protestech různého stupně mírumilovnosti i zatčena.

Světová média to zaznamenávají, ale nevnímají to jako součást koloritu doby, jako významnou událost, která se dotkla významné světové osobnosti. Docela změna oproti ne až tak dávným časům, kdy byla Thunbergová vnímána jako globální ikona a její slova a akce byly amplifikovány po celém světě. Její projev se přitom nijak zásadně nezměnil – pobouřením se třesoucí hlas, poselství založené na rozhněvaném morálním absolutismu (jeho „morálnost“ je jistě sporná, to je ale na jinou debatu). Těch pět šest let od časů její největší slávy přitom není moc dlouhá doba. Stalo se něco? Udělala něco špatně?

Ústup Grety Thunbergové ze slávy může těšit lidi, kteří kult kolem ní vnímali kriticky, část z nich to dávala najevo hodně nevybíravě a buransky. To uspokojení může navíc být v něčem krátkozraké. Vznik i krátké trvání toho kultu je charakteristickým projevem ekonomiky pozornosti a kultury narcismu, v níž žijí a jejíž hodnoty z velké části sdílejí lidé na obou stranách různých dnešních rozdělení. Nutně vzniknou a vznikají nové groteskní kulty, parazitující na lidské potřebě smyslu. Podobně jako vnitřně rozporná pokrokářská „omnikauza“ (soubor postojů k mnoha třeba i nesouvisejícím problémům, který je v daném prostředí jaksi neformálně závazný) se ustaluje i protichůdný a smysl postrádající kodex správných postojů na druhém břehu. Nechci tady hlásat nějakou povznesenou ekvivalenci ve smyslu všichni jsou stejní, resp. stejně hloupí. Věřím ale, že bez vykročení z mezí kultury, která dnešní veřejnou debatu i společenský život na všech stranách definuje, žádná smysluplná změna nastat nemůže.