Představte si, že by se v jedné z debat před posledními prezidentskými volbami moderátor zeptal generála Pavla, zda hodlá usilovat o vydání majetku Lichtenštejnům.

Asi by se z toho stal středobod mediálních kritik. Komentátoři by dávali najevo pobouřený úžas nad tím, proč se dotyčný moderátor rozhodl vtáhnout do debaty zcela irelevantní, absurdní, avšak k demagogii svádějící otázku. Dospělo by se ke konsenzuálnímu závěru, že moderátor selhal a je zcela nezpůsobilý plnit svou roli. Těžko říct, co by řekl Petr Pavel – řešení mezinárodních majetkových sporů do té doby nikdo od prezidentských kandidátů nečekal.

A vidíte, ani ne za rok se prezident Pavel z vlastní iniciativy zabývá právě tím.

Prezident nemá na řešení takového sporu žádnou pravomoc. Lichtenštejnsko u nás vede řadu soudních sporů a podalo na nás stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Atmosféra celého vztahu je – nebo aspoň by pro normálního občana měla být – poznamenána předchozími lichtenštejnskými kroky, zejména zákeřným zadržením obrazu půjčeného z tehdejšího Československa na výstavu do Německa v roce 1991. Až poté, kdy Lichtenštejnsko v roce 2001 spor u Evropského soudu pro lidská práva definitivně prohrálo, se obraz vrátil. Nyní žaluje Lichtenštejnsko ČR u štrasburského soudu podruhé.

Za této situace by bylo normální jisté ochlazení vztahů. Ne nutně na nulu, ale právě třeba takové symbolické kroky, jako je setkání s hlavou státu, by se mohly nechat na jindy.

Prezident Pavel místo toho po setkání s princem vyrazil do Štrasburku, kde o sporu hovořil s českou soudkyní soudu Kateřinou Šimáčkovou. Vyjadřoval podle ní názor, že „by bylo nejlepší uzavřít dohodu“.

Jak to nazvat? Lobboval? Dělal poslíčka? Pokud by na soudkyni naléhal zvlášť intenzivně, mohlo by se to považovat i za narušení integrity soudního řízení. Tedy – kdyby to dělal kdokoli jiný. Ale na jednání vlastní hlavy státu si ČR těžko může stěžovat.

Kauza samozřejmě aktivuje celé téma poválečného vysídlení Němců se všemi jeho spory, na něž má česká společnost celkem vypracované postoje. Sahají od pólu reprezentovaného různými Kluby českého pohraničí hlídkujícími před „sudeťáckým nebezpečím“ až po opačný pól obracející kritiku dovnitř a považující vyhnání Němců za ústřední zločin našich dějin. Přičemž je pochopitelné, že ten druhý pól najde ohlas u intelektuálněji naladěné části publika, neboť intelektuál často chápe svou roli jako toho, kdo je schopen sebekritičnosti i navzdory většinovému názoru. Tato tendence může mít svou patetickou, až vznešenou podobu v podání třeba Petra Pitharta. Může mít i, řekněme, lumpenintelektuální verzi, pro někoho neméně přitažlivou, již charakterizuje autentický výrok českého filmového kritika po zhlédnutí filmu Habermannův mlýn, který se odsunem zaobírá: „Ten film je skvělej, protože ukazuje, jaký jsou Češi svině.“

V politice se ovšem taková pozice dá zastávat jen v mlhavých symbolických náznacích, kdo by ji chtěl prakticky prosazovat, bude smeten, tolik všichni vědí. Celé to trauma měla odblokovat Česko-německá deklarace, jež v zásadě řekla: Staly se špatné věci, litujeme toho a nechceme, aby se to opakovalo, ale majetek se vracet nebude.

Ten důraz na majetek je to, co v očích toho sebekritického pólu prozrazuje špatné svědomí. Takže si uvědomujete, že majetek je ukradený, naznačují.

Jenže právě tito lidé zpravidla velmi málo znají a rozhodně velmi málo zmiňují celou historii poválečného vyrovnávání se Německa s jeho minulostí. Skutečnost je taková, že Německo za válku, kterou rozpoutalo, nikdy neplatilo válečné reparace. Vyplatilo několik částek ad hoc několika zemím, například Izraeli, Řecku nebo Jugoslávii. Plánovaná reparační konference se nikdy neuskutečnila.

Zato bylo Německu Marshallovým plánem pozastaveno splácení dluhů a Londýnskou dohodou v roce 1953 byly dluhy v podstatě odpuštěny. A dohodou o konečném vyrovnání při sjednocení Německa v roce 1990 byly pohřbeny definitivně – takže se už žádná reparační konference konat nebude. Německo jistě za válku, již rozpoutalo, zaplatilo životy, utrpením, ztrátou území. Ale odčinění? To si Německo odbylo převážně jen formou rétorického sypání si popela na hlavu, ne materiálně.

Další tzv. dohodou o vyrovnání z 50. let (sjednána 1952, vstoupila v platnost roku 1955) si západní spojenci taky zajistili, že Západní Německo zjednodušeně řečeno nemůže zpochybňovat spojenecké kroky v okupovaném Německu bezprostředně po konci války. A to si pojistili i v dohodě při sjednocení Německa v roce 1990. Proto taky lichtenštejnský kníže prohrál u Evropského soudu pro lidská práva v roce 2001 ten spor o obraz – soud schválil postup německé justice, která držela názor, že do vlastnictví obrazu zabaveného podle Benešových dekretů nemůže Německo vstupovat.

Netroufáme si předvídat, jak může dopadnout ve Štrasburku spor, který je tam nyní. Ale bylo by dost revoluční, kdyby chtěl soud zasahovat do právních aktů ze 40. let (odvolání Lichtenštejnů kvůli konfiskacím pak proběhlo v roce 1951). A to vzhledem k tomu, že Úmluva, jíž jsou smluvní strany vázány a podle níž soud rozhoduje, vznikla teprve roku 1953. Proti tomu, aby soud zasahoval do sporů vzniklých před platností Úmluvy, by asi z principu bylo hodně zemí.

Takže se jako rozumnější jeví přesně to, co udělali členové vlády, kteří mají věc v kompetenci, tedy ministři zahraničí a spravedlnosti, kteří vzkázali, že nevidí důvod uprostřed sporu měnit pozici.

Kdoví, proč se prezident Pavel rozhodl vrtat právě do tohoto sporu. Třeba to je svérázná podoba toho, co nám před volbami sliboval – že se jeho zvolením definitivně vyrovnáme s komunistickou minulostí. Třeba na to nemá silný názor a někdo mu to radí. Kdo ví.

Až tedy spor nějak dopadne a obě země se s tím nějak vypořádají, byl by tu jeden námět vhodný pro užší lichtenštejnsko-českou spolupráci. V roce 2019 řekl Jaroslavu Kmentovi Lubomír Šidala, spolupracovník Andreje Babiše z konce osmdesátých let z Maroka, že si tam dávali stranou peníze, které vozili v kufrech do banky v lichtenštejnském Vaduzu. Bylo by zajímavé o tom vědět víc.