Před dvaceti lety se v zahradě objevil chlap, kterému Šumava koukala z očí. Václav Kraml ze Zdíkovce přijel do Mělníka, protože mu chyběly tři bohyšky odrůdy Blue Angel a já jsem byl tehdy v republice jediný, kdo je měl. Před vstupem do Evropské unie bylo poměrně obtížné dostat ze Západu rostliny k nám a řada zajímavých odrůd byla výrazně obtížněji dostupných než dnes. Krásnou velkolistou bohyšku pěstuji dodnes a tehdy mi velice zalichotila poptávka po ní. Byl to důkaz, že jdu dobrým směrem. Od Václava Weinfurtera, klatovského zahradníka, byla odvaha tuhle sortu vůbec chtít, na investorovi byla vidět velká vůle danou rostlinu sehnat a mít. Bylo by tak snadné přitom říct tolik běžné: „Nedáme tam něco jinýho, trochu podobnýho?“

Za pár let přišla zpráva ze Zdíkovce: „Zahradníka mi vzala ta s kosou, vezmete to po něm?“ Trochu jsem se kroutil, ale nakonec jsme se spolu s kolegy Štěpánem Špoulou a Klárou Zahradníčkovou na Šumavu rozjeli. Zadání se totiž nebývale rozrostlo. Na víc než dvanácti hektarech měl vzniknout pastevní areál pro muflony a daňky s krajinářským přesahem. Údolí potoka a zahrady zpracované mým předchůdcem byly dostatečně skvostné a nebylo třeba se jich byť jen dotknout. Mohli jsme pokračovat směle dál a to bylo přesně to, co jsme dělali.

Několikrát jsem v tomto sloupku psal o „soustavě špatných rozhodnutí“, kterými si investoři způsobí újmu nebývale bolestnou, drahou a nevratnou. Ve Zdíkovci tomu je naopak. Soustavou dobrých rozhodnutí investor změnil kraj v kompozici krásnou, prospěšnou a zhodnocující. Navíc za velmi rozumných nákladů etapizovaných do zvládnutelných pracovních bloků. Loni mi dokonce přiznal, že za vším stojí několik pětilitrovek od okurek, do kterých léta odhazoval drobné z kapsy. Zní to snadně, ale integrita, koncepce a rozhodování v tom hrají velikou roli. Do roka a do dne bylo v zemi prvních sto stromů. Dokumentace, podle které jsme tehdy začali, byla naplněna a platí dodnes prakticky ze sta procent.

Pastevní areál není úplně jednoduchý úkol, protože zvěř nejsou ovce a je v okusu nesmírně vynalézavá. Díky pravidelné kontrole a i navyšování individuální ochrany jsme ale za ty roky přišli jen o několik stromů. Na tom má podíl několik důležitých faktorů. Investor si osobně jezdil pro stromy do školek, hlídal výsadbu a zajišťoval následnou péči včetně dlouholeté arboristiky. Jakkoli ujmutí nebylo a nebude nikdy dokonalé, výměny se týkaly pár jednotlivců. Po několika letech se z vysokých dřevěných oplocenek začaly konečně zvedat vysoko nasazené koruny stromů. Když se jakýkoli obrost pokusil projít mezi latěmi, byl okamžitě ukousnut. Stejně tak nepatrně převisající letorost.

Vždy jsme dbali na vysokou druhovou pestrost a zastoupení jak dominantních druhů, tak menších stromů a masivní výsadby keřové kulisy. V krajinném kontextu jsme respektovali zarostlé meze kamenitých snosů z polí, které jsou dobře patrné na okolních stráních. I ty jsou druhově pestré a ptactvo nám v této pestrosti dále napomáhá. Naprosto převažují druhy přirozeně se v okolí vyskytující, nicméně sáhli jsme v několika případech i po druzích vyjadřujících soustavnou kulturní přítomnost člověka v krajině. Nechybějí tu proto ovocné sádky a několik skupin či solitér podzimních barvičů. Část území jsme ale „vrátili“ přírodě a založili tu jedlobukový les s jilmem a klenem.

Většina stromů je dnes v naprostém rozpuku vitálního růstu a s korunami kolem sedmi metrů narostla do té nejkrásnější fáze. Mladých parkových kompozic v plné síle kolem sebe nevidíme mnoho. Tahle je tou šťastnou. Kraj sám o sobě.