Kolaps polsko-litevské konfederace v 18. století zanechal ve střední Evropě první velké mocenské vakuum, ke kterému se přidalo druhé po zhroucení habsburské monarchie roku 1918. Od té chvíle se asi sto let považovalo za normu, že středoevropský prostor je hřištěm velmocí, které si s ním dělají víceméně to, co se jim zachce. Někdy se dohadují o počet gólů, někdy sázejí nový trávník, někdy do tamních národů čutají ze všech sil – a místní si při tom můžou nanejvýš zakňučet bolestí.

Jedna z možností, kolem níž se chodí opatrně, ale která velmi rychle přestala být úplným tabu, by byl vývoj vlastních jaderných zbraní. Dva příklady totiž mluví samy za sebe – příklad Ukrajiny, která se zbraní zděděných po Sovětském svazu dobrovolně vzdala za papírové záruky suverenity, a teď na ni už čtvrtým rokem prší bomby, a příklad Severní Koreje, příšerného režimu z učebnic dystopie, do které raději nikdo moc nevrtá, protože se nechce dočkat explozivní odezvy.

Na takový úkol by asi Polsko nestačilo samo, ale s nějakou skupinou spřátelených národů (například Litva, Finsko a Švédsko, tři země se zkušenostmi s provozováním jaderných elektráren) by nová „atomová Rzeczpospolita“ byla asi reálná. Možná dokonce i s ukrajinskou účastí, protože Ukrajina by patrně dokázala zkonstruovat potřebné střely středního a delšího doletu.

Samozřejmě, znamenalo by to roztrhat na kusy Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), kterou všechny evropské země podepsaly. Ale v situaci, kdy není patrné, které mezinárodní smlouvy mají ještě vůbec nějakou hodnotu, je atomovka v ruce svobodného člověka o hodně lepší než pocit morální čistoty v nějakém filtračním lágru.

Ještě před pár lety by to bylo nemyslitelné. Spojené státy by na zemi, která by NPT porušila, uvalily těžké sankce – a Evropská unie jakbysmet. Dnes to ale třeba Trumpovi také může být jedno, a Brusel by za posílení obrany svých východních hranic ještě tiše poděkoval.

Ne všichni jsou totiž ochotni věřit jen Paříži. Podobně jako ve Washingtonu, i tam se prezidenti střídají, a příští prezident může mít zcela jiné geopolitické priority než ten současný.