Městu, ve kterém žiju, se kdysi říkalo „ocelové srdce republiky“. Kdo si ještě pamatuje pozdní socialismus, asi si vybaví všechno to obřadné uctívání, kterým komunisté zahrnovali těžký průmysl a dělníky pracující v něm. Překročení plánu, rekordy ve výrobě oceli, hrdé pochody horníků a hutníků, rudé hvězdy pomalu na každém komíně. Pětiletku splníme! Normálnějším lidem to lezlo krkem.

Nepříjemným důsledkem této taktiky tisíců říznutí je, že možná nebudeme mít ocel. Kromě regulačních opatření EU k tomu přispívá i válečná aktivita, jejímž důsledkem bylo zničení Azovstalu, jednoho z největších hutních podniků na světě. Ukrajina, ležící mimo EU, nám byla užitečným dodavatelem oceli nezatížené euroregulacemi. Teď s ní nemůžeme počítat, jsou z ní trosky.

Jak přesně si v Bruselu představují život bez oceli? Vždyť i ty větrníky, posvátné objekty dekarbonizačního hnutí, potřebují ke své stavbě ocel. A co ty nové zbraně, které nám mají zajistit strategickou nezávislost, ty budeme vyrábět z čínské oceli? To by byla, panečku, strategická nezávislost…

Ocel by šlo vyrábět i bez uhlíkové stopy, v elektrických pecích, ale to zase znamená mít k dispozici levnou elektřinu, a to v režimu 24/7, ne jenom ve chvílích, kdy slunce svítí a vítr fouká. Další věčný problém dekarbonizačního hnutí a jeho „života z darů přírody“.

Zhruba před měsícem vyšel v německém Weltu komentář českého miliardáře Křetínského, který doporučoval Evropě, aby místo neustálého utahování šroubů na domácí ekonomické scéně raději přesměrovala svoji starost o životní prostředí do třetího světa a investovala do vyčištění (ne likvidace!) některých průmyslových provozů tam. Mělo by to kladný efekt na zdraví milionů lidí a celkový globální účinek by byl možná i lepší.

Bohužel je to asi příliš logická rada, než aby ji někdo poslouchal.