Už měsíc visí na webu zpráva jedné státní organizace, která by u představitelů českého státu měla budit nejvyšší pozornost. Ta organizace se nazývá Česká elektroenergetická přenosová soustava (ČEPS) a každým rokem vydává analýzu nazvanou Hodnocení zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy České republiky do roku 2040, zkráceně zprávu o zdrojové přiměřenosti.

ČEPS do ní spočítá zdroje elektřiny v zemi, zakalkuluje mezery, které v příštích letech, až do roku 2040, vzniknou už ohlášeným odpojením některých elektráren. Věrna principu předběžné opatrnosti z budoucích zdrojů zahrne pouze ty, které už jsou dovedeny do vysokého stupně připravenosti. Bere do úvahy i politiky vymyšlené povolenky a další plány politiků, které se nějak promítnou do spotřeby elektřiny, což jsou dnes hlavně plány na přechod k elektromobilitě a ve vytápění k tepelným čerpadlům, a ovšem dekarbonizaci průmyslu, což je masivní přechod na zelený vodík.

Letošní zprávě o zdrojové přiměřenosti věnujeme rozhovor s generálním ředitelem ČEPS Martinem Durčákem v tomto čísle Echa (str. 18). Durčákův střízlivý, profesionálně neutrální tón by čtenáře neměl mýlit, obsah zprávy je dramatický a scénáře ve zprávě načrtnuté se téměř komentují samy. Jsou čtyři a kromě prvního, který se opírá pouze o plány provozovatelů, a nebere tedy do úvahy zásahy shora, jsou sestaveny podle rychlosti, s níž nás politická třída povede od ekonomiky postavené na spalování fosilních zdrojů, u nás uhlí, až do cíle uhlíkové neutrality. První scénář se jmenuje konzervativní, druhý progresivní, třetí dekarbonizační. Česká vláda se podle svého programového prohlášení a výroků ministra životního prostředí pohybuje někde mezi scénářem konzervativním a progresivním. Ale vývoj v Evropské unii, kde pořád ještě udávají tón urychlovači v Evropském parlamentu a Evropské komisi, vede k nutnosti propočítávat i scénář dekarbonizační.

Těžiště této zprávy není v cenách elektřiny po příštích 17 let, ale vůbec v její dostupnosti. A to v zemi, která netěží ropu ani plyn, takže tady si vláda při nejlepší vůli může jen vybírat mezi různými závislostmi, v zemi, která však ve výrobě elektřiny dosud zůstává nejen soběstačná, ale dokonce přebytková.

To končí. V jakémkoli ze tři odhadů, tedy i v konzervativním scénáři, se už kolem roku 2025 měníme z vývozce elektřiny na dovozce. Pravé drama nastává „až“ ve 30. letech, podle toho, jak rychle se vzdáme uhlí a budeme se dekarbonizovat a zelenat. Konzervativní scénář (odchod od uhlí k roku 2038, což předpokládá i dosud platná Státní energetická koncepce) je vlídný. Pro rok 2040 odhaduje ČEPS pouhých dvanáct hodin, kdy soustava nebude schopna vykrýt veškerou spotřebu. Progresivní a především dekarbonizační scénář ale mají čísla závažná až dramatická, 389, respektive 1085 hodin. Tolik hodin ročně bychom na některých místech České republiky měli zásobování, jaké dnes zažívají Iráčané, Syřané... Anebo se třetímu světu vyhneme, ovšem za cenu stamiliardových dodatečných nákladů na posílení sítě. ČEPS, jež své vysoké napětí musí udržovat tak jako tak, nese menší část nákladů na „zelenou tranzici“ než distributoři. Ti musejí počítat se stovkami miliard korun navíc, které pochopitelně zaplatíte ve svých účtech vy. Pokud nesdílíme předpoklad, že svět stojí na prahu klimatické krize a že osm procent emisí skleníkových plynů, které připadají na EU, mohou bez ohledu na to, že mimo Západ se stavějí další a další fosilní elektrárny, ovlivnit osud planety, pak dojdeme k názoru, že si tu draze kupujeme problém.

Touto úvahou jsme však předběhli zadání pro ČEPS. Jejím úkolem je v zásadě jen varovat před blackouty a před závislostí na dovozu elektřiny zpoza hranic. Odpovědní politici ze zprávy vyčtou, že ještě před novými velkými reaktory u nás musejí vzniknout nové paroplynové elektrárny. Odpovědní a odvážní politici si pomyslí, že máme dál těžit uhlí a na unijní úrovni konečně zahájit dávno avizovaný boj proti systému emisních povolenek.