Poté, co Sam Bankman-Fried (SBF) přivedl ke krachu své kryptoimpérium, všichni sledovali se zatajeným dechem ságu další zkratky, SVB – Silicon Valley Bank. Najdeme v ní dost starých dobrých neřestí – hrabivost, podcenění rizika, selhání dozoru, politicky zlobbovanou deregulaci. Ale roli hrál i specifický faktor současnosti – utažení monetární politiky – a taky specifika Silicon Valley.

SVB nebyla tak docela obyčejná banka. Její klienti, kteří způsobili run na banku, nebyli žádní drobní střádalové. Byly to převážně technologické start-upy. Podle některých ukazatelů obsluhovala až polovinu start-upů v celém Silicon Valley. A jejich hospodaření vypadá hodně jinak než u malých a středních firem, jak je běžně známe. Typický technologický start-up nemá běžné provozní financování, tržby, úvěry. Má startovní investici od firem rizikového kapitálu, které jsou akcionáři. Tato investice tvoří jeho „ranvej“. Buď se na jejím konci vznese – uspěje se svým geniálním nápadem a jde na burzu, nebo ho aspoň koupí někdo jako Facebook či Google. Anebo končí. Pro tu šanci, že se to jednomu z deseti povede, do toho investoři rizikového kapitálu jdou.

Suma, která se zmenšuje

Pro banku sloužící této klientele to znamená, že ani moc neposkytuje úvěry. Jejím klientům přistane na účtu suma, z níž už pak jen ubývá. Většina jich na konci ranveje havaruje, ale to nevadí, když investoři přivedou zas nové start-upy. Jenže tato aktivita po boomu let 2020–2021 poklesla o desítky procent. Vklady začaly vysychat.

Ještě je tu jedna drobnost. Vklady v bankách jsou v USA už od New Dealu pojištěné zákonem zřízenou organizací FDIC, nyní do částky 250 tisíc dolarů. Když je drobných vkladatelů dost, run na banku nedává smysl. Jenže SVB měla klientů s vkladem nad 250 tisíc hodně. Daleko víc než většina jiných bank. Přes devadesát procent.

Takže na straně závazků měla SVB enormní koncentraci nepojištěných vkladů od firem, jejichž podnikání bylo vystaveno stejnému riziku.

A co na straně aktiv? Banka potřebuje aktiva, která jí jednak ponesou zisk, pokud možno větší, než kolik zaplatí vkladatelům na úrocích, a jednak tvoří rezervu pro případ, že si vkladatelé začnou víc říkat o peníze, anebo se prostě něco stane. Mezi aktiva obvykle patří úvěry, jenže ty, jak jsme viděli, SVB moc neposkytovala. Banka za poslední čtyři roky svá aktiva zčtyřnásobila. Co to bylo? Nakupovala hlavně vládní dluhopisy a vládou garantované hypoteční listy. Celkem za sto miliard. To zní solidně. Jenže i tyto nejsolidnější instrumenty mají své riziko – riziko úrokové míry.

Dluhopisy nesou pevné úroky a na konci doby splatnosti dostanete vyplacenou jejich nominální hodnotu. Mezitím s nimi ovšem můžete obchodovat, trh s nimi je velmi likvidní. Jenže co když centrální banka zvedne úrokové míry? Proč by si od vás někdo kupoval dluhopis nesoucí jedno procento, když si může od vlády koupit nový, který nese dvojnásobek? Takže hodnota dluhopisů ve vašem portfoliu rázem poklesne. Můžete dělat dvě věci. Včas si koupit hedging – pojištění proti změnám úrokové míry. Anebo doufat, že vaše dluhopisy budou postupně dosahovat doby splatnosti, vy je vyměníte za nové a tu dobu nějak přečkáte.

A poté, co byly úrokové míry deset let blízké nule a po celý rok 2021 se skoro všichni navzájem přesvědčovali, že inflace nehrozí, najednou inflace přišla. Jak se to stalo, kdo měl pravdu a kdo ne a jaká byla role Fedu v tom, to by bylo na jiný článek. Fed v březnu 2022 začal zvedat základní úrokovou sazbu. A nepřestal doteď. Z původních 0,25 % na dnešních 5 %.

To pochopitelně způsobilo finančnímu sektoru problémy. Utlumení ekonomické aktivity je koneckonců účelem. Ale podívejme se opět na SVB. Investiční portfolio tvořilo 57 % jejích aktiv – průměr amerických bank je 24 %. Hypoteční listy v tom tvořily 78 %. U velkých bank jako JP Morgan Chase nebo Citi je to okolo 30 %. To zavání průšvihem. Co celý ten rok všichni – banka, dozor, akcionáři, klienti – dělali?

Banky o sobě povinně zveřejňují spoustu dat. Každý, kdo je umí číst – a těch lidí je v ekonomice orientované na akciové trhy, jakou je USA, hodně –, si mohl všimnout zajímavé věci. Po finanční krizi se vynořil koncept „mark-to-market“. Banky uvádějí v bilanci cenné papíry v cenách, za které je koupily. Ale co když je jejich cena už dávno jiná? Bylo by dobré uvádět jejich aktuální cenu na trhu, „mark-to-market“. Současná podoba účetních předpisů je taková, že banky musejí uvádět „mark-to-market“ ocenění u dluhopisů, jež jsou určeny k obchodování (available for sale, ASL). Ale ne u těch, u kterých banka deklaruje, že je hodlá držet až do doby splatnosti (hold to maturity, HTM). Taky do ukazatele kapitálové přiměřenosti se počítá jejich původní cena.

Nerealizované ztráty

SVB v průběhu minulého roku udělala to, že velkou část svých dluhopisů převedla do kategorie HTM. Ve zprávě pro akcionáře zmínila v poznámce pod čarou, že jsou v nich potenciálně skryté „nerealizované ztráty“. Ale skoro nikdo si z toho nic nedělal.

Novináři už připomněli, že šéf SVB Greg Becker patřil k těm, kteří v roce 2018 úspěšně lobbovali za to, aby se úroveň aktiv, nad níž je banka vystavena přísnějšímu dozoru, zvedla z 50 miliard na 250 miliard. A že regulátoři bance v průběhu minulého roku vytýkali nedostatky, na což nereagovala. Zajímavější – pro svůj obecnější přesah – je ale to, co nedávno v jednom podcastu vyprávěl Lev Menand, který přednáší finanční právo na Columbia University. Popsal, jak se americká bankovní regulace vyvíjela od substantivního dozoru zkušených praktiků k čím dál většímu důrazu na regulace a proces. Má banka ustavený výbor pro řízení rizik? Vyřizuje agendu podle předpisů? Má, jak zní příšerný všudypřítomný výraz současnosti, „správně nastavené mechanismy“? Jestliže ano, dozorci si v podstatě odškrtnou kolonku a jdou dál. „Kdyby regulátoři někdy v 70. letech, vychovaní ještě kulturou New Dealu, viděli bilanci SVB, okamžitě by se zhrozili,“ tvrdí.

Ne že by se teď vůbec nikdo nezhrozil. Loni 19. prosince popsal rizika SVB příspěvek na investorském webu Seeking Alpha. Letos 19. ledna to udělal podobně newsletter investiční firmy Raging Capital Ventures. A 23. února další autor finančního newsletteru Byrne Hobart upozornil na Twitteru na to, že „SVB byla, počítáno mark-to-market, v minulém čtvrtletí technicky insolventní“. V nedávném podcastu na to Hobart vzpomínal: „Když narazíte na něco takového, říkáte si: Zbláznil jsem se? Uniklo mi něco? (…) Vypadalo to jako velká věc, ale kdyby to byla velká věc, někdo by s tím už něco dělal.“

To už začaly, zatím pomalu, SVB odplývat vklady. Banka konečně usoudila, že musí něco dělat. Prodat nějaké dluhopisy z kategorie HTM, přiznat ztrátu a získat kapitál upsáním nových akcií. Jenže ta informace pronikla mezi investory v Silicon Valley a pro ty to byl signál bance nevěřit. Ve čtvrtek 9. března se zákulisí provalilo na veřejnost. Bloomberg přinesl zprávu založenou na nejmenovaných zdrojích, že investor Peter Thiel radí firmám ve svém portfoliu stáhnout peníze ze SVB. A nebyl sám.

V těch hodinách už naplno běžela panika – nejdřív v privátních chatech majitelů start-upů a pak na Twitteru. Dávali příkazy k převodu peněz a pak sledovali on-line, jak se převádějí – nebo nepřevádějí. Plán SVB byl v troskách. Úpisem akcií (oznámeným ve středu, ale nakonec neuskutečněným) chtěla banka získat 2,25 miliardy dolarů. Za čtvrtek si vkladatelé řekli o 42 miliard. Ukázalo se, že v éře on-line bankovnictví se run na banku může zhmotnit rychleji, než byl svět zvyklý.

V pátek banku převzal stát. V podobných případech stát obvykle pro banku najde kupce, který slíbí honorovat vklady v plné výši. Jenže obvykle banky mívají víc pojištěných vkladů. Tady panovala po celý víkend nejistota. V Kalifornii se prý objevili agenti investičních bank, kteří postiženým podnikatelům nabízeli, že jejich nároky vůči bance koupí třeba za 60 procent. Pokud na to někdo přistoupil, prohloupil. Ministerstvo financí v neděli oznámilo, že stát zaručí i nepojištěné vklady.

Názory na to, zda banka musela padnout, anebo zda by, nebýt paniky, těžké období přečkala, se různí, a to i mezi samotnými startupovými investory. Jedna skupina investorů však opanovala Twitter se zcela hysterickým pohledem: Za kolaps SVB nemůže nikdo jiný než Fed svým zvedáním sazeb. A za rohem jsou další krachy bank, pokud stát okamžitě něco neudělá, tj. nezaručí naše vklady. Na neveřejné frontě dala dohromady skupina investorů dokument, který se v průběhu víkendu snažili dodat důležitým lidem ve Washingtonu. Jmenoval se „Scénář kaskády bankovních krachů“ a odbornějším jazykem se snažil dosáhnout téhož – státní garance pro nepojištěné vkladatele SVB. Uváděl, že je to v životním zájmu celé americké ekonomiky. Ale to tvrdí každý lobbista, který chce něco pro sebe.

Drtivou kritiku kampaně technologických investorů vyslovil třeba autor známého blogu Stratechery Ben Thompson: „Občas se zdálo, že se snaží vyvolat runy na další regionální banky, aby přinutila FDIC garantovat všechny vklady, bez ohledu na to, zda jsou pojištěné, nebo ne. Byla to ošklivá podívaná, ale zafungovalo to.“

Tato úspěšná ošklivost nastiňuje různé směry vývoje, které se ani těm investorům nemusejí moc líbit. Může přispět k další konsolidaci bankovního sektoru a posílit progresivní myšlenku, že by vláda měla každému Američanovi zřídit státem garantovaný bankovní účet – což vlastně předznamenává konec bankovnictví.

Může taky změnit postavení Silicon Valley. Tento unikátní ekosystém stojí mimo jiné na předpokladu, že jeho účastníci akceptují vysokou míru rizika, ale tamní divoké ekonomické výkyvy neovlivňují širší ekonomiku, a tak vláda nechává tento technologický ostrov na pokoji. Ale když tamní investoři zjevně nejsou ochotni nést riziko toho, že si nedávali pozor na svou hlavní banku, a když to může ohrozit celou americkou ekonomiku, mohli by politici usoudit, že Silicon Valley už není, co bývalo, a dosavadní benevolentní zacházení se přežilo.