KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Ulice pro ukrajinského antisemitu?

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Ulice pro ukrajinského antisemitu?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Užíval přitom výrazy typu „židovští šimpanzi“. V článku věnovaném Hitlerovi vyslovil Samčuk naději, že „zničení a vykořenění židovstva bude završeno se stejným úspěchem, s nímž probíhají jiné bojové úkoly Adolfa Hitlera“. A teď pozor: Rada města Kaněv jižně od Kyjeva v březnu 2024 rozhodla o přejmenování ulice Ivana Bunina (ruského spisovatele, nositele Nobelovy ceny) na ulici Ulasa Samčuka.“

Nezkoumal jsem, je-li to s tím přejmenováním pravda, ale lze předpokládat, že ano. A lze říct, že je to trapné. A stejně tak bude pravda, že Ulas Samčuk byl antisemita, respektive jako ukrajinský nacionalista si přál zbavit Ukrajinu Židů (a Poláků), přičemž zacházel do krajnosti. Dalo by se říct, že se choval jako zločinec.

Není pro to omluvy, i když zajisté šlo o nějaký kontext ve vykloubené době, kdy lidi lehce zvlčí. Nebyl v tom ostatně sám, též mezi velkými spisovateli se podobné případy vyskytly: Knut Hamsun, Louis-Ferdinad Céline a mnozí další, mnohem menší.

Ulas Samčuk (1905 – 1987) není zdaleka tak známý jako oni, ale významný spisovatel to byl, zcela určitě v prostoru ukrajinské literatury. Stačí se podívat na základní data a je zřejmé, že důvod k ulici na nějakém ukrajinském městě by tu byl. Byl to tvůrce rozsáhlých románových děl z ukrajinských dějin, psal povídky, eseje, když žil po válce v kanadském exilu, vedl a popisoval několik revue a časopisů: beze sporu moderní ukrajinský klasik. Za vrchol je považovaný jeho román Marija o ukrajinském hladomoru, který by mohl vyjít česky. Ke konci života prý napsal prózy, které bylo možné číst jako svého druhu pokání.

Prožil typický život ukrajinského „bezdomovce“, člověka, jehož vlast byla po celé dvacáté století rozbíjena a rozervána na cáry. Zajímavé je, že před válkou strávil několik let v Praze, také jeho první žena byla Češka. Nepočítáme-li dětství, pak na Ukrajině žil de facto jen pár let během druhé světové války, kdy mu to umožnila ano, německá okupace Ukrajiny. Ta byla mnohými Ukrajinci vnímána aspoň zprvu jako osvobození a šance na založení samostatného státu. Tyto naděje byly marné, Němci, kteří je přihřívali, to s ukrajinskou samostatností či státností nikdy nemysleli vážně, ale lidi jako Samčuk využívali a oni, ano, jim sloužili. Toužili po samostatné Ukrajině v té nejhorší možné době. Jejich antisemitismus, v této fázi už vražedný, byl nechutným vedlejším produktem jejich touhy po svobodě, čímž de facto tuhle touhu likvidovali. Bylo to hrozné – a zároveň tragické a bezvýchodné.

Je otázka, jestli si lidé jako Samčuk zaslouží nějaké ulice – a je opravdu trapné, má-li to „odnést“ právě Ivan Bunin. Pravda ale je, že lidé si dobu, ve které žili, nevybrali. A platí to pořád. Nevybrali si ji ani Ukrajinci, v jejichž kůži by se nechtěl ocitnout asi nikdo, žádný zdáli jejich věci pozorující příslušník zabezpečených Evropanů. Ukrajinci mají dějiny takové, jaké asi taková „krvavá země“ mít může. Nemusí se nám to líbit, ale trochu pochopení by měli mít i jejich povýšení intelektuální kritici.