Nevím, jestli si toho jde z normálního českého zpravodajství všimnout, ale Izrael neprožívá mezinárodněpoliticky dobré dny. Norsko, Irsko a Španělsko včera formálně uznaly palestinský stát, jakkoli ten neovládá svoje hranice (z jara 1967), natož východní Jeruzalém jako své hlavní město.

Masakr v utečeneckém táboře Rafah v Gaze je v moři palestinského civilního utrpení pars pro toto, avšak dostalo se mu velkého mediálního pokrytí. A bombardování stanů ze vzduchu odsoudili i takoví pevní spojenci Tel Avivu jako Německo nebo Británie.
Důležité pro reputaci Izraele je ale dění kolem Mezinárodního soudního dvora (používá se anglická zkratka ICC) v Haagu. Tady i přítel židovského státu trne, kam jsou jeho elity ve válečném amoku schopny zajít.

Potíže Tel Avivu s Haagem tím nekončí. Mezinárodní soudní dvůr nařídil Izraeli zastavit ofenzivu ve městě Rafah, na což Netanjahu odpověděl ofenzivou do města Rafah. Izrael ICC neuznává, podobně jako USA nebo Rusko, ale přes 140 zemí ano. A zřejmě žádná z nich kromě nás nedává najevo, že si ze závazků vůči ICC nic nedělá.

To úplně nejzlomovější na dění kolem ICC je však způsob, jakým k soudu přistupují členové Netanjahuova kabinetu a také část americké politiky – z pozice síly. Předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson před pár dny řekl, že prokurátora Chána „je třeba uzemnit“. Tomu předcházel dopis skupiny senátorů, většinou republikánů, kteří Mezinárodnímu soudnímu dvoru hrozí temnými, blíže neurčenými „následky“ v případě, že soud sebere odvahu a zatykač na izraelské představitele vystaví. Těžko si představit jasnější odmítnutí zásady, že v mezinárodním právu jsou si všechny státy – malý, velký, tenký, tlustý – rovny.

Aby toho nebylo málo, britský Guardian včera přinesl potenciálně závažné svědectví o tom, že hlavní prokurátorce ICC před Chánem vyhrožoval osobně – ředitel Mosadu.

Prokurátorka Fatou Bensoudová v podobném případu – vyšetřování možných válečných zločinů Izraele na palestinských územích před cca deseti lety – měla s ředitelem Mosadu několik schůzek (vyvolal je ředitel). Roku 2020 nebo 2021 při jedné z posledních dvou schůzek prý Cohen gambijské právničce řekl i následující: „Měla byste nám být nápomocná a dovolit, abychom se o vás postarali. Nechcete snad zabřednout do věcí, které by mohly ohrozit bezpečnost vaši nebo vaší rodiny?“ Bensoudová se tehdy měla svěřit několika lidem z vedení soudu, kteří to teď tlumočili Guardianu. Izraelsko-palestinský web +972, který na článku s Guardianem spolupracoval, přispěl dalšími detaily, například že Mosad vydíral prokurátorčina manžela obsahem soukromých telefonátů.
Ke konceptu mezinárodních soudů, které mají poslední slovo nad jurisdikcemi národními, lze chovat zásadní výhrady. Ale když už ten soud je a když v jiných případech (zatykač na Vladimira Putina) „naši“ jeho práci hlasitě vítali?

Ministr zahraničí Jan Lipavský se v této věci docela vědomě rozhodl, že proti lidem jako Tomáš Pojar se nebude prosazovat a unavovat. Výsledkem je, že moralismus v české zahraniční politice brzy poté, co začal, spektakulárně končí.