Volby do Evropského parlamentu měly zcela odlišný ráz od všech dosavadních voleb, počínaje rokem 1979. Poprvé hrály téměř ve všech zemích hlavní roli postoje k tématům nastoleným Evropskou komisí v posledních letech, jako je Green Deal, migrace nebo personální obsazení špiček bruselských institucí. V tomto smyslu to byly zatím ty nejevropštější volby.

Doteď se vždycky jednostranně hlasovalo buďto proti stávajícím národním vládám, nebo podle toho, k jakému proudu voliči ideově tíhli. Prostě jste svým hlasem dávali vysvědčení vlastní vládě nebo větší či menší míře integrace. Tentokrát se poprvé ozval silný hlas proti samotné bruselské mocenské centrále. Odrazil se v tom zvyšující se vliv evropských organizací na domácí politiku řady států.

Politolog Simon Hix napsal, že jde o nejpravicovější evropský parlament v historii přímých hlasování. Je to možné. Ve skutečně velkých a vlivných zemích dominovala buďto tradiční pravice (Itálie, Španělsko, Německo), nebo její nacionalistická verze (Francie, Nizozemí, Rakousko a další). I když v řadě zemí probíhá různý politický cyklus, můžeme vidět nový trend, kdy pravice má podobu buďto umírněnou, nebo populistickou. Byl zde definitivně ustaven politický dualismus.

V menší míře jsme byli také svědky radikálně levicového protestu. V Česku, Řecku, Belgii získali komunisté různého typu devět procent. Moderní německá komunistka Sahra Wagenknechtová sice obdržela jen 6 procent, ale její bývalá postkomunistická Die Linke, z níž odešla, další 2,5 procenta. Když k tomu připočteme tříprocentní rakouské komunisty, což je jejich nejlepší výsledek od padesátých let 20. století, musíme říct, že dualismus funguje i na levici. Zde se však zrodil už před řadou let. Zvláštností je, že evropská levice se nově dělí na různé varianty progresivnosti a zároveň radikálně levicovou odnož, která však je v morálně-kulturních věcech konzervativní.

Otázka je, proč pravicovost nového Evropského parlamentu nenachází zatím odraz ve složení budoucích orgánů Evropské unie. Zůstane vše při starém a povede to k představě, že kdyby volby měly šanci něco změnit, dávno by je mocní tohoto světa zrušili?

Aby došlo k opravdu výrazné změně, musel by se sladit politický cyklus největších zemí Evropy. U 27 zemí s různou historií je složité vyvolat alternaci u moci, jak ji známe z národních parlamentů a vlád. Proto se na moc přilepila „maastrichtská trojka“ evropských lidovců, socialistů a levých liberálů. Oproti minulému evropskému parlamentu je tu však jeden obrovský posun. Od roku 2019 do roku 2024 jsme měli jeden z nejlevicovějších parlamentů v historii, který aktivně podněcoval a schvaloval zelenou revoluci ve všech oblastech. Hlasující většina byla tak velká, že řada věcí mohla projít i bez evropských lidovců. Letos si bez umírněně pravicové frakce EPP (Evropská lidová strana) ostatní ani neumyjí ruce, jak kdysi říkával Jiří Paroubek.

Navíc v jádru evropských lidovců, u německé CDU, proběhl v uplynulých měsících dokonalý programový převrat. Předseda Merz zcela změnil středově merkelovský program této strany, což mu na nedávném sjezdu odsouhlasila drtivá většina CDU. „Jsme opět konzervativní stranou,“ prohlásil na závěr. To je jeden z momentů, které mohou kritiky minulé Evropské komise vést k mírnému optimismu, že CDU využije nových poměrů v parlamentu k hlasování o řadách věcí a využije přitom většinu tvořenou Evropskými konzervativci a reformisty (ECR) a pravicovými populisty z Identity a demokracie (ID).

Jeden významný politik kdysi prohlásil: „Moc jsme toho neudělali, ale lecčemu jsme zabránili.“ I to je politika – umět neutralizovat špatná rozhodnutí a stejně tak je umět „vyměnit“ za hlasování o předlohách věcí pro vás důležitých.

Navíc je tu ještě jedna věc – výsledek voleb ve Francii vedl k vypsání předčasných parlamentních voleb, jejichž výsledek může ovlivnit nejen složení nové Evropské komise, ale politické nastavení řady evropských vlád. Ty volby měly svůj velký smysl, jen ho neuvidíme hned zítra.