O víkendu Piráti zažili zuřivou vnitrostranickou šarvátku. Členka Pirátů, vedoucí meziresortního týmu Návykové chování a členka Rady vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí Janka Michailidu se zúčastnila akce Dny antikapitalismu 2023, kterou pořádá marxisticky orientovaná Nadace Rosy Luxemburgové ve spolupráci se Socialistickou solidaritou.

Její účast na akci odsoudil pirátský předseda Ivan Bartoš. „Nechci Jance Michailidu nic podsouvat, ale měla by se, byť stále věřím, že významnou část v jejích úvahách hraje trochu hloupá a prvoplánová provokace, zamyslet a přehodnotit své fungování ve veřejném prostoru,“ napsal Bartoš. Do následné hádky se zapojil téměř celý český Twitter, některé známé postavy na neočekávaných stranách. Například europoslanec ODS Jan Zahradil se pirátky zastal. „Michailidu je z nich jediná, kdo za něco stojí. Nemá aspoň gumové názory a rozumí léčivům a psychotropním látkám. A být levičák není žádný cejch. Tento předpotopní antikomunismus, s komunistickým lampasákem na Hradě, už je směšný,“ tweetoval.

Na výzvu, aby předložil nějaké argumenty a jen lidem nenadával, Čulík reagoval: „Ne, protože je to jasné každému, kdo ten režim zažil.“ Na výhrady, že politiku znárodňování, centrálně řízeného hospodářství, ustanovování cen a platů nejde v žádném případě považovat za pravicovou, Čulík odpověděl kritikům ,,jestli ten komunismus zažili, nebo jen tak plácáte? Pěkně je vidět, jak jste zblblí, když všechno marxisticky redukujete jen na ekonomické vztahy“.

Svou tezi nerozvíjel ani v komentáři, který na Britských listech k celé kauze sepsal. „Mě ale nejvíc pobavilo ohromení a zuřivý nesouhlas kovaných antikomunistů, když jsem poukázal na to, že husákovský normalizační režim sedmdesátých a osmdesátých let byl ultrapravicový. Kde to žijí, že to netuší? Co se to učí v českých školách?“

Proč tedy komunistický režim v Československu byl pravicový? Nabízí se jediné vysvětlení: protože selhal.

Veřejné vnímání všech komunistických režimů prochází stejným cyklem, který výborně ve své knize Socialism: The Failed Idea That Never Dies (Socialismus: Neúspěšná myšlenka, která nikdy nezemře) dokumentuje liberální ekonom Kristian Niemetz. Nejdříve nastává oslava revoluce, zvláště pokud se podařilo komunistům svrhnout nějaký nevábný pravicový režim, tak jako Fidel Castro nahradil Fulgencia Batistu nebo Mao Ce-tung Čankajška. Posledním příkladem je Venezuela za Huga Cháveze, není těžké najít nadšené ohlasy, jak Chávezovy reformy navrací majetek a moc prostému lidu. Následuje adorace režimu a ohlašování, že se jedná o nové zítřky.

Mezi nejvýznamnější západní apologety stalinského režimu patřili manželé Sidney a Beatrice Webbovi. Oba dva byli levicoví ekonomové a členové té nejvyšší britské smetánky v první polovině dvacátého století. Díky i jejich finančnímu daru vznikla prestižní London School of Economics. Sidney Webb byl ministrem v labouristických vládách. A oba dva byli uchváceni Stalinem. Webb psal, jak v SSSR „všechna moc povstává z lidu“ a že Stalin je „pouhým generálním tajemníkem komunistické strany“ a „jeho rozkazy nejsou právo“. Webb tvrdil, že Stalin byl prostě jen velmi dobrý v přesvědčování ostatních. Webbovi nebyli zdaleka jediní. Nadšené ódy na Sovětský svaz psala celá řada Britů a Američanů. Dramatik G. B. Shaw, který SSSR navštívil během hladomoru, vyhodil na sovětské hranici demonstrativně své jídlo z okýnka vlaku, aby dokázal, že zkazkám nevěří. Ohledně sovětských věznic prohlásil, že jejich jediný problém je, že jsou tak dobré, že vězni je odmítají opouštět. Julian Huxley, budoucí první ředitel UNESCO, tvrdil, že „získal dojem, že obyvatelstvo není vůbec podvyživené a úroveň tělesné stavby a celkového zdraví spíše vyšší než v Anglii“. Nelze opomenout Waltera Durantyho, moskevského korespondenta The New York Times v letech 1922 až 1936, který stalinismus vychvaloval do nebe a zamlčoval jeho zločiny, třeba hladomor na Ukrajině. Za své články obdržel Pulitzerovu cenu.

Podobně nadšenci mluvili o ostatních komunistických režimech. Filozofka Simone de Beauvoir o Maově Číně napsala, že „život v Číně je dnes mimořádně příjemný“ a „generálové a státníci jsou učenci a básníci“. „Jste první a největší hrdina, který se objevil na světě od druhé světové války,“ napsal spisovatel Norman Mailer Castrovi. Chávezovskou Venezuelu chválila například publicistka Naomi Kleinová. Levicový intelektuál Noam Chomsky prohlásil o návštěvě Venezuely, že „konečně vidím, jak se vytváří lepší svět“. Britský novinář Owen Jones tvrdil, že „Chávez je první venezuelský prezident, kterému záleží na chudých“.

Následuje ekonomická stagnace, či rovnou kolaps. Režimní represe vystoupají do té míry, že je již nelze ignorovat. Končí to buď pádem režimu, přijetím ekonomických reforem a liberalizací trhu, anebo zavedením té nejtvrdší diktatury, tak jako v Severní Koreji.

Levicoví intelektuálové se pak musí vypořádat s tím, že to znovu nevyšlo. Vysvětlení je vždy stejné, nešlo o pravý komunismus. Ve skutečnosti se jednalo o „státní kapitalismus“ či nějaký jiný hybrid. Chomsky tak později tvrdil, že „nikdy jsem Chávezovu státněkapitalistickou vládu nepopsal jako socialistickou ani jsem takovou absurditu nenaznačil“. O stalinském Rusku řekl: „V Sovětském svazu nebyl ani kousek socialismu. Se socialismem to nemá nic společného.“ Owen Jones tvrdil, že „socialistická společnost zatím neexistuje, ale jednoho dne musí vzniknout“. Šéfredaktor amerického levicového magazínu Current Affairs Nathan Robinson prohlásil o komunismu a socialismu, že „Castro, Mao, Stalin ani Lenin se ve skutečnosti nepokusili tyto myšlenky realizovat“.

Proto komunismus v ČSSR musel být pravicový, jinak by se nemohl zvrhnout v autoritářský režim. A proto členové radikálně levicového křídla Pirátů budou nadále navštěvovat Dny antikapitalismu, ať to jejich vedení odsuzuje sebevíc. Minulý režim přece nebyl tím „pravým“ komunismem a příště to určitě vyjde.