Svět se změnil. Hodně a ne zrovna k dobrému. Po éře globalizace, otevírání a privatizace přichází časy deglobalizace, zestátňování a sklonů k soběstačnosti. Globalizace a privatizace přinesly do té doby nevídanou prosperitu. Trendy, které nastupují teď, hrozí tím, že přinejmenším do části Evropy a České republiky zvlášť přinesou stagnaci a úpadek.

Zlom přišel geopoliticky. Změnou kurzu Číny, která Západem přestala být brána jako spolehlivý obchodní partner. A pak především když Rusko napadlo Ukrajinu a Západ se od něj ekonomicky odřízl. Západní země najednou vědí, že na státech z jiných civilizačních okruhů nesmí být závislé. Doba žádá posilovat energetickou bezpečnost, nezávislost, soběstačnost.

Jenže pod vlivem té atmosféry se to často přehání. Stát zesiluje svou roli i tam, kde to není potřeba. Zjevná krize se využívá k posílení etatistických tendencí. A zapomíná se na zdravé instinkty, že stát je vždycky ten nejhorší vlastník. Že by mu mělo patřit jen to, u čeho to skutečně nejde jinak. A tam, kde to jakkoliv jinak jde, například regulací, není dobré, aby stát vlastnil.

Vedle toho se kabinet podle kuloárních informací (protože otevřeně to kdokoliv z ministrů odmítá přiznat) rozhodl koupit i provozovatele plynovodů na našem území. Firmu Net4Gas. Tu vlastní napůl německá pojišťovna Allianz a společnost Borealis Novus Parent. Odstřižení od ruského plynu a především plynovodu Nord Stream připravilo společnost o většinu příjmů za tranzit. Z klíčového evropského přepravce ruského plynu dál na západ se tak stal čistě lokální hráč. Společnost přišla o více než dvě třetiny svých příjmů. S 33 miliardami korun, které dluží, se jí bude v současném modelu těžko fungovat. A tak se jí vlastníci chtějí zbavit.

Fialův kabinet, konkrétně ministr průmyslu Jozef Síkela, vzal zaječí úmysly německých firem po odstřižení od ruského plynu jako příležitost zásobníky i plynovody zestátnit. Premiér Petr Fiala i ministr průmyslu mluví o posílení energetické bezpečnosti. Zajímavé je, že o plánech na nákup plynové infrastruktury na našem území dosud nikdy ani jeden z nich veřejně žádné úvahy nerozvíjel. Na rozdíl od zestátnění elektrárenské společnosti ČEZ, které premiér zmiňoval hned ve dvou televizních projevech. A už rok se o tom mluví velmi intenzivně.

U plynu totiž nebyl důvod mluvit. Plynovody i zásobníky patří ke kritické infrastruktuře, která je státem velmi tvrdě regulována. Zvlášť poté, co Evropská unie regulaci ještě výrazně zpřísnila v plynové krizi v zimě roku 2022. Stát může vlastníkům infrastruktury diktovat, kolik a pro koho toho mají mít v zásobnících. Kdy a jak plyn vydávat. Stejně jako jak ho přepravovat.

Zjednodušeně řečeno: mají plynovou infrastrukturu kompletně pod kontrolou bez ohledu na to, kdo ji vlastní. Samozřejmě je nebezpečné, pokud by ji, tak jako v Německu, vlastnil přímo ruský Gazprom, což naštěstí není náš případ. Takhle lehkovážní a naivní jsme nebyli. Na rozdíl od Němců, kteří si ho do svých zásobníků pustili a pak koukali, že je mají prázdné. Tam bylo zestátnění jedinou cestou.

Tohle není ten případ. V zemích západní Evropy nejsou zásobníky státní. Ve Francii jich například největší část provozuje společnost Engie. To je globální energetický hráč, v němž má francouzský stát podíl 23,64 procenta, další 3,27 procenta mají zaměstnanci. Většina akcií, 67,74 procenta, se ale obchoduje na burzách. Mezi největší minoritní akcionáře patří například jeden z největších světových investičních fondů Blackrock. A to je Francie, kde vláda Emmanuela Macrona nedávno zestátnila kompletně energetickou Electricité de France.

Jenže mezi energetikou, konkrétně výrobou, a přepravou a skladováním plynu je zásadní rozdíl. Francie zestátnila EdF ze stejného důvodu, proč se k tomu chystá i Fialova vláda. Chce stavět nové jaderné elektrárny, což při současné regulaci není možné bez státní podpory. Pod investici do nové atomovky se žádný manažer privátní firmy nepodepíše, protože by porušil povinnost řádného hospodáře. Projekt nové elektrárny bude totiž s vysokou pravděpodobností ztrátový. To je ta energetická bezpečnost. Tady to nejde jinak. Bohužel. Ale to je delší příběh o evropské regulaci.

Vůbec největší zásobníky v Evropě má Nizozemsko. Vejde se do nich plyn na 18 let spotřeby země. Zásobník Bergermeer. Šedesát procent ve firmě, která ho provozuje, vlastní společnost TAQA z Abú Dhabí. Zbývajících 40 procent nizozemský stát. Zásobník je regulován jako nejvyšší stupeň nizozemského národního zájmu a kritická infrastruktura. Ale stát nemá ambici mít v něm sto procent. A to by se o firmě z Abú Dhabí dalo diskutovat, nakolik je to investor ze stejného civilizačního okruhu. A nakolik je taková investice riziková z pohledu nizozemské energetické bezpečnosti.

Francouzi i Nizozemci ale zjevně uvažují rozumně a vidí, že nic se nemá přehánět. Ani se zestátňováním kritické infrastruktury. Vědí, že nemá smysl vyhazovat miliardy za něco, co stejně regulací kontrolují. Vědí, že peníze můžou použít jinde.

O co méně se zestátňování plynové infrastruktury věnují média, o to víc se v byznysových kuloárech spekuluje o tom, že odpor k zestátňování je veden zájmy soukromých investorů si zásobníky a plynovody koupit. Mluví se především o zájmu Energetického a průmyslového holdingu Daniela Křetínského, který vlastní plynovody na sousedním Slovensku.

V čem je ale riziko, kdyby si od jednoho soukromého investora, který se jich chce zbavit, koupil plynovody jiný soukromý investor? Pokud ten soukromý investor není bezpečnostním rizikem nebo nepřichází ze země, která jím pro nás je?

Především ODS, nejsilnější strana ve vládě, se dlouho držela pravidla, že stát má vlastnit jen to, co skutečně musí. A zbytek je dobré privatizovat. Vycházela z toho, že stát je vždycky ze své podstaty horší vlastník. Ze současné ODS toto přesvědčení zjevně mizí. A v čase rezilience to začíná se zestátňováním zbytečně přehánět. Stojí to desítky miliard korun, které zadluženému státu chybí jinde.