Dva ze čtyř pachatelů, kteří onu dubnovou noc 2009 hodili Molotovův koktejl na dům, ve kterém spali lidé, byli včera propuštěni z výkonu trestu. Stojí za to připomenout, že útok se odehrál v předvečer narozenin Adolfa Hitlera a že ti lidé, které pak probudily plameny, byli Romové. To druhé se zas tak připomínat nemusí. Nejhůř to odneslo dvouleté dítě, Natálie, kterou oheň popálil na osmdesáti procentech těla. Přes všechnu možnou odbornou péči a zázraky moderní medicíny následky ponese celý život.

Důvody pro předčasné propuštění jsou po formální stránce nejspíš zcela v pořádku. Pachatelé tehdy byli odsouzeni k maximálním možným trestům: dvacet dva, respektive dvacet let. Dva byli mladiství, všichni dosud netrestaní. Ti dva, kteří jsou nyní na svobodě, projevovali od začátku jistou lítost, či aspoň neprojevovali opak. Během výkonu trestu pracovali a posílali jistou částku poškozené rodině: prý dohromady tři tisíce. Součástí trestu bylo odškodnění v hodnotě tří milionů, ale bylo by naivní předpokládat, že je rodina někdy uvidí. Když si v prosinci dva pachatelé podali žádost o předčasné propuštění, lze předpokládat, že příslušní úředníci postupovali podle rutiny a rozhodovali se, jak se to v takových případech dělá. Podle matky popálené Natálie se oni, tedy poškození, o připravovaném propuštění dozvěděli až několik dní před tím, než se otevřela vrata mírovské věznice. Ale prý i tohle je běžný postup. Propuštění není vázáno na souhlas poškozeného, může s ním být konzultováno, ale nemusí. Poškození teď budou žít s vědomím, že ti, kteří se je tehdy snažili usmažit v ohni, si mohou ještě užít docela pěkný kus života.

Kdysi dávno, když společnost nebyla tak vyspělá, by nejspíš k ničemu takovému nedošlo. Žhářství bylo považováno za hrdelní zločin a je pravděpodobné, že by nikdo živý nevyvázl. Kdo použil oheň proti lidem, sám v ohni skončil. Tělesné tresty pak měly člověka nadosmrti poznamenat, aby ho lidé hned poznali a dali si na něj pozor. Jemnějším řešením byly doživotní galeje a trestanecké kolonie daleko od lidí. Kdo zabil, byl pak považován za nehodného dalšího života. Byla to krutá doba, ale možná že představa spravedlnosti byla nastavena víc ve prospěch oběti. V naší době může mít nejedna z nich pocit, že je to obráceně. Až se budou obránci lidských práv dojímat nad právy odsouzených ve věznicích a nad potřebou humanizovat vězeňství, mohl by se jim připomenout Natálčin příběh a osud.