Osm let platilo jako dogma, že německo-polské vztahy ovládá iracionální polská germanofobie. Komentátoři na obou stranách Odry očekávali, že spolu s volební prohrou konzervativců v Polsku a nástupem nové liberálně-levicové vlády Donalda Tuska jako mávnutím kouzelného proutku dojde k razantnímu obratu. Rok poté ovšem mezi Varšavou a Berlínem dál fouká studený vítr.

Hlavní důvody? Otřesená prestiž Německa a stabilní polský růst způsobují, že se Polsko nechce vracet do role juniorního partnera, na niž si německé elity za předchozí spolupráce Tuska a Merkelové před rokem 2015 zvykly. Na druhé straně Scholzovo Německo pokračuje v bezohledném prosazování svých zájmů podle hesla „Co je dobré pro Německo, je dobré pro Evropu“.

Už od prvních dnů v úřadu se nová polská vláda pustila s velkou vervou do reaktivace Výmarského trojúhelníku, tedy spolupráce s Německem a Francií, která se měla stát alternativou ke konzervativci prosazované regionální spolupráci zemí středovýchodní Evropy a symbolizovat „návrat Polska do evropského hlavního proudu“. V červenci se po šesti letech pauzy uskutečnily polsko-německé vládní konzultace. I v českých médiích vyzývali komentátoři k tomu, aby Praha co nejdříve opustila „toxické“ středoevropské formáty jako V4 a co nejdříve se připojila k Polsku „utíkajícímu na Západ“.

Není pochyb, že v deklaracích politiků a také na pracovní úrovni státních institucí se opravdu vztahy výrazně zintenzivnily. Polská vláda udělala řadu vstřícných gest, třeba na post zmocněnce pro vztahy s Německem dosadila osobu, která i v liberálních kruzích platí za fanatického germanofila. Nicméně rok po „novém začátku“ lze říct, že se Polsko a Německo dál rozcházejí v klíčových otázkách.

Historie, bezpečnost, Ukrajina

Když před dvěma lety polská konzervativní vláda formulovala vůči Německu požadavek uhrazení válečných reparací za devastaci země během 2. světové války, Německo reagovalo razantním prohlášením, že celou věc uzavřela dohoda z roku 1953, a nehodlá se tak k tématu vracet. Německé veřejné mínění a tamní elity celá diskuse šokovala i proto, že – jak poukázal třeba průzkum Institutu Pileckého – německá společnost má chabé povědomí o jiných následcích nacistického panství ve středovýchodní Evropě než o těch, které souvisí s holokaustem.

Vyřešit celou záležitost měl prostě návrat Varšavy k „rozumné politice“, nezaložené na historických resentimentech. Naopak v Polsku vrátila debata o reparacích do povědomí skutečnost, že Německo se už desítky let pečlivě vyhýbá jakékoli materiální zodpovědnosti na zločiny třetí říše, což maskuje prázdnými slovy o „pocitu viny“ a potřebě usmíření. Tuskova vláda – i když potvrdila německé stanovisko, že z hlediska mezinárodního práva nelze už reparace vyžadovat – musela na tyto nálady reagovat a opatrně formulovala očekávání nějakého symbolického zadostiučinění.

Spekulovalo se třeba o tom, že by Německo mohlo odškodnit stále žijící oběti válečných represí, financovat obnovu královského Saského paláce ve Varšavě nebo svůj morální dluh proměnit ve finanční podporu opevnění polské východní hranice. Očekávalo se, že průlom nastane během Scholzovy letní návštěvy Varšavy. Podle neoficiálních zpráv však byla německá nabídka tak směšně nízká, že ji Tusk odmítl. Korunu celé věci nasadil německý velvyslanec, který na téma odškodnění posledních několika tisíců přeživších 85 let od vypuknutí 2. světové války poznamenal, že Německo potřebuje „více času“, aby věc zvážilo.

Koncem června přijíždí Donald Tusk do Bruselu a snaží se prosadit, aby plán mohutného opevnění polské hranice s Ruskem a Běloruskem, nazvaný „Východní štít“ byl spolufinancován z evropských prostředků. Jde přece o kolektivní obranu EU, zní logický argument. Od Scholze však uslyší tvrdé a rozhodující Nein. Toto „Ne“ Němci stupňují stále aktivnějším vracením uprchlíků do Polska a obstrukcemi na vnitřní schengenské hranici. A to omlouvají tím, že Polsko nedostatečně brání své území před ilegální migrací z Východu.

V srpnu se v německých médiích objevují informace uniklé od zpravodajských služeb na téma šetření explozí na plynovodech NS1 a NS2. Vyplývá z nich, že za útokem měli stát Ukrajinci, nicméně provedeny byly s polskou podporou. Bývalý šéf německé rozvědky v rozhovoru veřejnosti hodlá vsugerovat, že takový čin ze strany spojence by neměl projít bez jakékoli reakce. „Berlín je zlobí na Varšavu,“ napsal tehdy Der Spiegel. Polský premiér odpovídá na síti X, že „každý, kdo podporoval projekt Nord Stream, by neměl vynechat příležitost k tomu, aby se omluvil a mlčel“.

Podobné přestřelky se opakují tím častěji, čím více se Scholzova vláda v předvolebním období odklání od politiky Zeitwende a podpory Ukrajiny. „Scholz opět potvrzuje negativní obraz Německa, který v Polsku převládá od výstavby Nord Stream“ – a „přestává být vnímaný jako klíčový partner v oblasti bezpečnosti,“ píše Die Welt.

„Podle německých představ má spolupráce s Polskem spočívat v tom, že se Poláci rádi připojí k německým nebo německo-francouzským projektům,“ míní analytička Anna Kwiatkowska. „Ne že přijdou s vlastními iniciativami.“ Naopak politolog Michał Kuź kritizuje Tuskovu vládu za naivitu. „Myslel si, že stačí, že není z PiS, a Němci kývnou na jeho nápady. Srážka s realitou byla bolestivá a asertivní póza zatím nic konkrétního nepřinesla.“

Konec ekonomické symbiózy

Podle řady komentátorů na obou stranách hranice lze dosavadní nezdary hodit na jedné straně na „protiněmecké sentimenty“ polských voličů, které musí respektovat Donald Tusk, a na druhé straně na vrub neschopného kancléře Scholze a jeho chřadnoucí vlády. Očekávaný nástup CDU-CSU k moci po únorových předčasných volbách má situaci konečně změnit očekáváným směrem. Jak ovšem upozorňují znalci polsko-německých vztahů, rivalita obou zemí má už v tuto chvíli hlubší důvody.

Oproti mediálním klišé není polská společnost „germanofobní“. Průzkumy ukazují, že naopak Německo bylo pro Poláky dlouho ztělesněním snu o Západě. Prestiž Německa však v posledních letech bolestivě utrpěla. Katastrofa německé východní politiky závislosti na Rusku, která uvrhla celý region do existenciálního ohrožení, váhání v prvních měsících ruské invaze na Ukrajinu a konečně sociální a ekonomické problémy vyvolané iracionální a sobeckou energetickou a migrační politikou otřásly obrazem západního souseda jako cíle polských aspirací.

„Jezdím do Německa od roku 1996. Tehdy bylo pro nás vzorem. Nechápu, jak mohla ta země tak hluboko klesnout,“ zní nikoli ojedinělý názor na polském byznysovém portálu. Těžko se také zapomíná na okamžiky z jara 2022, kdy tehdejší polský premiér Morawiecki odjel do Berlína, aby vynadal německému kancléři za jeho liknavý postoj k válce způsobem, na jaký asi není šéf vlády globální mocnosti zvyklý. A i když experti upozorňují, že z hlediska potenciálu a stupně rozvoje obě země stále rozděluje propast, Polsko se už jen těžko bude chtít vrátit do pozice „německé periferie“. „Princip, že co je dobré pro Německo, je dobré pro Evropu, už neplatí,“ prohlásil v europarlamentu poslanec Bartłomiej Sienkiewicz. Ano, ten samý spolupracovník Tuska, který před šesti lety tvrdil, že role „integrální součásti německé ekonomiky“ je to nejlepší, co může Polsko potkat.

Stále sílí přesvědčení, že se dosavadní model ekonomické koexistence obou zemí vyčerpává. Politická napětí však nemají vliv na dynamický růst obchodní výměny. V posledním pololetí Polsko dokonce předběhlo v žebříčku německých investic Čínu. Nicméně stále častěji se ukazuje, že dosud symbioticky provázané ekonomiky si začínají navzájem konkurovat. Nejde jen o to, že – jak opakovaně připomíná německý tisk – Poláci už nechtějí jezdit do Německa na sezonní zemědělské práce sbírat chřest.

Němci nepustili polský Orlen do rafinerie v Schwedtu, polské přístavy v posledních letech vyrostly do pozice konkurentů Rostocku či Hamburku a pokusy o rozšiřování kontejnerového přístavu v příhraničním Svinoústí narazily na ostrý odpor z německé strany. Podobně se spekulovalo o německých pokusech brzdit rozvoj lodní dopravy na Odře (jako konkurenci pro Labe), polský jaderný program nebo projekt velkého dopravního hubu CPK u Varšavy.

Právě v otázkách souvisejících s rozvojem země je Tuskova vláda pod největším drobnohledem médií a veřejného mínění. Liberálové tyto projekty často kritizovali jako projevy megalomanie předchozí vlády. Velká část polské veřejnosti je vnímá jako cestu ven z pasti uvadajících příjmů, která po období rychlého růstu může nyní hrozit polské ekonomice. Tusk jako politik s velmi dobrým čichem na voličské nálady se pokouší přístup své partaje přehodnotit. Právě u těchto projektů, nikoli v twitterových šarvátkách, se projeví, jestli čerstvě deklarovaná asertivita liberálů k Berlínu bude mít reálné dopady, nebo zůstane hrou pro potřeby domácího publika.