Jediným dobrým výsledkem první světové války, jejíž konec byl včera připomínán (jinde v Evropě, především v Anglii a Francii, se to děje mnohonásobně víc než u nás), je existence Dobrého vojáka Švejka. Tedy té knihy, která přitom obsahuje značnou míru jedovaté destrukce, jež je tam ovšem po právu popsána. Jinak všechno, co z konce té „velké války“ plynulo, bylo horší než to, co bylo před ní. Dokonce i pro nás, protože to, že jsme měli konečně „národní stát“, bylo sice hezké, ale jak známo, on to žádný národní stát nebyl, proto také tak dopadl.

Výsledkem „mírového uspořádání“ hlavně bylo, že do roku 1923 se podařilo v Evropě etablovat dvě radikální revoluční ideologie, bolševismus a fašismus, a že už pár let po válce se vytvořila mnohem nebezpečnější asymetrie moci, než jaká existovala před rokem 1914.

Evropský řád před první válkou byl zkrátka mnohem stabilnější a pro život příznivější. Zhroucením poražených říší se uvolnila ničivá energie, která dovedla za dvacet let Evropu opět téměř k zániku. Výmluvný byl osud východních Židů, kteří se především v rakouské monarchii těšili značným zárukám a bezpečí. Jakmile tato záruka padla, stali se bezbrannými oběťmi pudové nenávisti etnik, které přece jen předtím krotil c. a k. erár.

O těchto brutálních válkách se mimo země, jichž se týkaly, ví poměrně málo, což má své důvody. Vedly se až na výjimky (Finsko, Pobaltí) v zemích mimokulturní a civilizované oblasti Západu, byly to války nepřehledných etnik a malých národů, jejichž jména se diplomaté na Pařížské konferenci teprve učili znát: Češi, premianti dohodových mocností, nebyli výjimkou.

Naopak země, které se mohly z míru od roku 1918 přes všechny útrapy (španělská chřipka) těšit, byly spíše výjimečné. Platí to se vším všudy vlastně jen pro zemi jedinou, pro Francii (a Belgii), která si opravdu po podepsání míru v Compiègne mohla na dvacet let oddechnout – a za dvacet let si s ní Hitler mohl dělat, co chtěl. A pak ještě pro Velkou Británii, která ovšem čelila povstání nacionalistů v Irsku, kde válka přeměněná v občanskou trvala až do roku 1923.

Tyto dvě vítězné evropské velmoci utrpěly za války obrovské lidské ztráty, které aspoň zčásti mohl mírnit pocit, že snad měly nějaký smysl. Měly přinést nový civilizovanější svět a vítězství demokracií nad autokraciemi, za něž byly považovány centrální mocnosti, tedy Německo a Rakousko-Uhersko, jednoznační poražení, z nichž se udělali i jednoznační viníci. Paradoxem je, že spojencem demokracií bylo první tři roky války Rusko, rozhodně nejméně demokratický režim ze všech, který ovšem byl pořád ještě „lidský“ ve srovnání s tím, co na Rusko dopadlo po roce 1917.

Výsledkem poválečného uspořádání bylo, že právní stát a demokracie se naopak v meziválečném období staly slabší a ohroženější. Zemí s parlamentním režimem bylo na konci třicátých let v Evropě méně než před výstřely v Sarajevu. Celé období 1919–1923 je provázeno teritoriálními válkami, revanšemi a bratrovražednými konflikty, jejichž novým rysem bylo, že se jich účastnily různé milice a poloarmádní organizace, jež si počínaly se zvláštní brutalitou. Během „regulérní“ války pořád ještě držely „monopol“ na násilí státy. Jakmile se rozpadly nebo přestaly existovat, hrozivě se rozostřila hranice mezi vojáky a civilisty, kteří se stávali obětí masakrů, jimž přece jen „slušné“ vojenské velení dokázalo čelit. Měl-li by si civilista vybrat mezi regulérní válkou dvou znepřátelených států a válkou občanskou, nechť dá raději přednost té první.

Takže když o dvacet let později válka za21:40 Hnutí Hizballáh nasazuje proti Izraeli nové zbraně, řekl jeho vůdcečala nanovo, mohli mnozí z nich věřit, že pokračují ve válce, která si dala dvě dekády pauzu.

Co z toho plyne, těžko říct. Snad jen, že válka je vůl. Ale to většinou ví každý.