Je to udivující. Bob Dylan vystupuje už víc než šedesát let, ještě dneska je ale možné najít lidi, kteří se vypraví na jeho koncert a jsou pak zklamáni a udiveni, že nedostali, co chtěli. Jako kdyby po všech těch rocích nevěděli, že na Dylanovy koncerty se nechodí proto, aby si člověk potvrdil nějakou svou – většinou ne moc podnětnou – představu, porovnal svůj prožitek se seznamem očekávání a dospěl k závěrečné bilanci. Byl umělcem utvrzen v tom, že na těch jeho očekáváních záleží, že na něm záleží, že v průběhu večera hrál důležitou roli a byl o tom z pódia náležitým způsobem ujištěn, že někdo vynaložil všechny síly, aby měl „příjemný kulturní zážitek“. Na tohle si Bob Dylan moc nehraje a není ani nejmenší důvod, proč by měl (nechodím na koncerty, abych si ověřoval, zda hvězda večera umí pozdravit). A pokud někdo požaduje od hudby – a vůbec umění – sdílení, vytváření komunity, hřejivé vědomí „validace“, může si zajít na Taylor Swiftovou. Na Dylana má význam se vypravit s nadějí, že dostane něco jiného, než čekal. Že se třeba i dostane někam jinam.

V pátek večer v pražské O2 areně Dylan a jeho kapela vystoupili před červeným závěsem, někomu to mohlo připomínat známou scénu ze seriálu Twin Peaks. Mně to ale asociovalo nějakou školní akademii v tělocvičně nebo hodně zapadlém kulturáku, taky proto, že prostor O2 areny tělocvičnu dost připomínal.

Na pódiu se objevili lidé životem už zjevně opotřebení, dali by dohromady pár století, kdyby se sečetl jejich věk. Hvězda po celý večer seděla či postávala za pianem, Dylan na něj hraje, řekněme, s nadšením amatéra. Jeho doprovod zněl uvolněně, občas chvilku trvalo, než se všichni sešli, občas Dylanův klavír celkový zvuk trochu naboural, kamarád Petr dost kritizoval bubeníka, ale mně se bicí Jima Keltnera líbily, slyšel jsem v nich rozhoupaný „švuňk“.

Bylo to volné plynutí z písně do písně, od mírné dezorganizace ke zpěvnému vypětí, byla to „zábava“ a taky umění ušpiněné lidstvím. Znělo v ní blues, country, tex mex, veškerá tradiční americká hudba najednou, kdyby to slyšel její velký český obdivovatel Antonín Dvořák, asi by se mu to líbilo. V něčem to vystoupení bylo velmi intimní a vtahující a nebylo ani potřeba, aby se publika co chvíli někdo ptal, jestli se cítí dobře.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: „První vyžírka na Hradě.“ Šéf Motoristů kritizuje ženu prezidenta, vystartoval po něm Pavlův poradce

Uprostřed toho všeho třiaosmdesátiletý drobný muž. Váha vyšívaného saka jako kdyby mu ohýbala záda. Svůj hlas ale ovládal jistě, možná by se dalo říct virtuózně, kdyby to slovo neasociovalo okázale předváděné zdatnosti. Tím hlasem sloužil písním a slovům, svoje poslední album přezpíval skoro celé a celkově měl setlist Dylanova koncertu daleko k výběru největších hitů, proč taky. O dobrém umění se často říká, že je nadčasové. V pátek s Bobem Dylanem to byl ale spíš výlet mimo čas, kamkoli a kdykoli, do sféry, kde se šraml ze zapadlé tělocvičny prostupuje s věčností. A taky to bylo svědectví o skutečné síle slova, které implicitně demaskovalo všechny ty slovní siláky dneška. Dalo člověku zase pocítit, čím lidské slovo může být. Ta poslední toho večera byla: „I hear the ancient footsteps like the motion of the sea / Sometimes I turn, there’s someone there, other times it’s only me / I am hanging in the balance of the reality of man / Like every sparrow falling, like every grain of sand.“