Zatímco k posuzování prvních nominantů prezidenta Pavla na Ústavní soud se Senát obtížně rozhýbával, slyšení nejnovějšího nominanta je nastavené nadmíru výtečně. Senátoři, novináři i další hráči se začali o osobu soudce Nejvyššího soudu Pavla Simona ihned zajímat. A jeho rozhodovací praxe v oboru odškodňování za nesprávný či nezákonný postup státu se některým nelíbila. Ještě větší množství čtenářů se jistě seznámilo s tím, že Simon ve svých kurzech pro čchi-kung skupinu Orel v hnízdě učí „pracovat s energií“ a po čtyřicítce ejakulovat rozvážně.

Nečekejme, že by se senátoři kandidáta vyptávali na Orla v hnízdě – horní komora Parlamentu České republiky je důstojný sbor. Ale vědomí o něm bude nevysloveným pozadím celého slyšení. A jak jistě může řada z nás dosvědčit, nejjistějším způsobem, jak se v nepatřičnou chvíli zasmát, je usilovně si v duchu přikazovat: „Teď se v žádném případě nesmíš smát.“

Předpokládejme ale, že senátoři jsou ve veřejném vystupování zběhlí a poté, co si v duchu pogratulují, že pokušení ustáli, přikročí k relevantním otázkám. Dotazovat se na soudcova konkrétní rozhodnutí se nepatří, ani na možná rozhodnutí v případech, jež by se hypoteticky mohly na jeho stole v budoucnu ocitnout. Nebudou se ho tedy ptát třeba na to, jaké odškodnění by si zasloužil „zakleknutý“ plátce daně, jemuž prý úřednice daňové správy řekla: „Dobře víte, že pan Babiš chce všechny doměřit. A vy se soudit nebudete, protože na to nebudete mít peníze.“ (Po sedmi letech a rozsudku Nejvyššího správního soudu Finanční správa minulý týden konečně ustoupila.)

Senátoři se ovšem jistě seznámí se Simonovými obecnými myšlenkami na toto téma, jež pronesl v rozhovoru pro web Česká justice:

„Stát totiž nejsou oni, kteří působí škodu nám. Stát jsme my a škodu jsme způsobili sami sobě. Když v rámci fungující rodiny jeden rodinný příslušník způsobí újmu druhému, může dojít k tomu, že nad tím poškozený mávne rukou nebo se spokojí s menším odškodněním, než které by plně vyvážilo jeho újmu. Je to proto, že společný zájem na zachování rodinného života je pro něj víc než být odškodněn.“ Dodal pak: „Stát toho hodně dělá, a proto toho také hodně zkazí. Můžeme tlačit na to, aby všechnu újmu plně kompenzoval, ale je třeba si uvědomit, že to jde na úkor ostatních věcí, na které potřebuje stát peníze.“

Některému senátorovi se možná takovéto pojetí občanských práv nebude zamlouvat a bude mít pochybnost o tom, zda je vůbec v tomto kontextu rodina vhodnou analogií pro náš stále ještě liberální stát.

Čtenář si možná z rozhovoru vybaví také to, že soudci by se podle Simona neměli navzájem veřejně kritizovat, protože „by tím snižovali vážnost justice v očích veřejnosti“. Ale senátoři by se opravdu měli ovládat a nesmát se.

Když v srpnu končila svou českou misi kanadská velvyslankyně Ayesha Rekhiová, poskytla na rozloučenou rozhovory, jejichž charakter vystihuje ten z webu Aktuálně – Česko má problémy s rasismem a sexismem, ale to i my. V rozhovoru hodně mluví o pojetí rovnosti jako tom, co naše země odlišuje. Vsadili bychom se, že v angličtině nepoužívala slovo „equality“, nýbrž „equity“, což je trendy výraz pro neomarxistické pojetí rovnosti.

„Equity“ hraje důležitou roli i v reportáži na webu CBC (kanadského veřejnoprávního média) o tom, zda v jednom školském okrsku na předměstí Toronta vyřazují knihy vydané před rokem 2008. A zřejmě ano. Zaměstnanci škol se odmítají vyjádřit, ale reportérky slyší od řady dětí i aktivistů, že se to prý děje a police knihoven jsou v novém školním roce poloprázdné. Představitel voleného dozorujícího orgánu nakonec nepřímo připustí, že „pokud“ k tomu dochází, je to špatně.

Při probírce knih se v první fázi vyřazují staré, opotřebované knihy. Ale v druhé fázi, „antirasistickém a inkluzivním auditu“, se podle federální směrnice vyřazují knihy právě na základě „equity“. Knihy „působící škodu“ musejí do sběru. Podle rodičovských aktivistů takto byl vyřazen Deník Anne Frankové nebo obrázková kniha Tuze hladová housenka.

Tahle reportáž by se zase mohla jmenovat Kanada má problémy s idiocií.