Na ideové konferenci ODS vystoupil ministr spravedlnosti Pavel Blažek s jedním z nejlepších projevů, které za poslední roky zazněly na téma, kdo drží skutečně největší moc v zemi. Varoval své spolustraníky, že je to Ústavní soud, který se velmi snadno při současném vývoji společnosti k čím dál většímu katalogu nároků, kolektivních práv a stále nových závazků může stát společenskou „zbraní hromadného ničení“. Pokud svou roli bude hrát příliš expanzivně a nebude si stále a znova připomínat, že on je tím hlídačem, který už nad sebou nemá žádného dalšího. A proto se stále a znova musí sám sebeomezovat, aby tu moc neexpandoval. To si žádá mimořádné osobnosti. Potřebujeme jich jen patnáct, ale měly by tuto roli s pokorou vnímat. Pokud to neudělají, velmi snadno se z nich stane třetí, nejmocnější komora parlamentu, proti které není žádné odvolání, žádné právo veta.

Velmi přesně tu obrovskou moc popsal před časem v rozhovoru pro Českou justici soudní insider, předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. „Ústavní soud je vrcholně politickým orgánem. Pokud má pravomoc zvrátit rozhodnutí parlamentu o zákonu, byť je povinen tak činit jen s důvody opřenými o ústavní argumenty, pak prostě tak trochu třetí komorou zákonodárného sboru je. A to samé platí o jeho vztahu k justici – když chce, může být Ústavní soud i jakousi odvolačkou vůči všem obecným soudům. V každém případě prostě jeho vliv na právo je, či může být, enormní. Viděli jsme to u prvního Ústavního soudu u restitucí a u druhého u rozhodování o ekonomickém reformním zákonodárství. Kdyby byla většina v druhém Ústavním soudu jen o něco jiná, Topolánkův reformní balíček by byl rychle sprovozen ze světa a dalších patnáct let českého daňového a sociálního systému by vypadalo jinak,“ upozornil Šimka přesně na to, kde se zrovna teď, když s balíčkem přichází Fialova vláda, může obrovská moc ústavních soudců projevit. „Takže ti, kdo budou ústavní soudce jmenovat (prezident republiky) a schvalovat (Senát), si musí být vědomi, že svým rozhodnutím opravdu mohou stvořit golema. A měli by pečlivě zvažovat každé jméno. Je jistě dobré kandidáty konzultovat s širokým okruhem aktérů. Ať tak, či onak, ti, kdo budou Ústavní soud vytvářet, by měli mít určitou základní koncepční představu. Zda má jít o soud spíš aktivní, anebo spíš zdrženlivý a zda má být spíše reprezentativní, ve smyslu zastoupení právnických profesí, věkových kohort či hodnotových orientací, anebo spíše akceschopný a odborný. A tahle základní koncepce stěží může vzniknout jinak než v důkladné politické debatě těch aktérů, kteří rozhodují.“

Současná vládní koalice má luxus obrovské většiny v Senátu, který musí každý prezidentův návrh na ústavní soudce schválit. Fakticky se tak mohla s prezidentem Petrem Pavlem dohodnout, jaké má o soudcích představy a jaká jména by v nejmocnější instituci v zemi ráda viděla. Té síly, kterou v Senátu má, ale podle všeho nedokázala využít. Naopak nechala taktovku výhradně v rukou prezidenta a svou obrovskou většinou mu schválila jeho nominanty.

Vládní koalice působila až dojmem, že tak podstatné věci, jako je výběr ústavních soudců, věnovala málo pozornosti a neměla vlastní strategii. Podvolila se představám Pražského hradu. Tři nově jmenovaní soudci dostali velmi silné mandáty obrovským množstvím senátorských hlasů. Jan Wintr jich získal 64, Josef Baxa 63 a Daniela Zemanová 59 od 79 přítomných senátorů. Jsou to tedy ústavní soudci nejen prezidenta Pavla, ale i této vládní koalice. Takže až jí budou třeba někdy rušit zásahy do důchodů, zestátnění ČEZ nebo ukončení dotací na obnovitelné zdroje, nemůže si stěžovat. Ona sama si tyto tři s velkou podporou vybrala.

Nejsilnější mandát v Senátu s většinou v politickém spektru od středu doprava získal profesor teorie práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Jan Wintr. To je asi největší paradox této volby. Wintr je prvoligový ústavní právník, který prokázal velkou odvahu postavit se vládní moci ve chvíli, kdy na vrcholu pandemie covidu velmi ostře kritizoval, jak Babišova vláda protiprávně omezovala svobodu v zemi. Tím potvrdil, že je nejen odborně zdatný, ale umí v těžké chvíli upozadit vlastní názor a ideologii a zastat se svobody. To dává důvěru, že stejné instinkty bude mít Jan Wintr i na Ústavním soudu. Zároveň je to ale člověk, který patří hodnotově k moderní progresivní levici a nikdy se tím netajil. Senátorům jen slíbil zdrženlivost a to, že on rozhodně nebude soudcokrat, který by chodil přes hrany politiky. Za věc výsostně politickou, nikoli soudní označil třeba definici manželství.

Nejsilnější figurou s největší zkušeností s reálnou mocí je mezi novými soudci bezpochyby Josef Baxa. Osobnost z první právnické ligy. Bývalý předseda Nejvyššího správního soudu ale právě kvůli své minulosti v roli justičního funkcionáře vyvolával ve vládní většině obavy tím, že se bude do zásahů do politiky pouštět. Senátorům opakovaně sliboval, že i on bude zdrženlivý. Každý, kdo působení Josefa Baxy zná, ale ví, že je osobností mocenský hráč.

Jediná žena mezi ústavními soudci, Daniela Zemanová, je naopak spíš typ soudce úředníka. Na rozdíl od Wintra a Baxy nikdy výrazně veřejně neprezentovala své názory, takže není snadné odhadnout, jak by mohla u kontroverzních témat současné doby rozhodovat.

V některém z příštích vydání přinese Týdeník Echo rozhovor s Petrem Mlsnou. Současný šéf Úřadu pro hospodářskou soutěž je profesí ústavní právník. Varuje před tím, že právě Ústavní soud může být vůbec poslední brzdou před zásadní proměnou společnosti, kterou přináší Green New Deal. V Bruselu už žádná práva veta mít nebudeme. Fialova vládní většina by si měla dobře uvědomit, jak obrovskou moc má nad výběrem ústavních soudců, kteří budou její politiku ovlivňovat.