Před třiceti lety, už v rozvíjející se demokracii, zemřel Karel Kryl. Srdce mu vypovědělo službu krátce před padesátým rokem věku – příliš, příliš brzy. Chtělo by se napsat, že ze zklamání nad polistopadovým vývojem, ale to už je možná příliš melodramatické.

Přišli jsme o hodně, protože Kryl byl velký básník a zároveň svědomí národa – přesně ten druh svědomí, kterému se v rámci revolucí tleská, aby během pár let začalo lézt vrcholným politikům těžce na nervy. Ale nejen jim. Kryl nikdy nedělal tu chybu, že by připisoval zodpovědnost za špatný stav země jen těm nahoře. Je lákavé hledět jen na vrchol pyramidy a ignorovat přitom skutečnost, že ten vrchol se nevznáší ve vzduchu, ale spočívá na pořádné, široké základně spojené se zemí.

Kryl je dnes všeobecně uznávaným symbolem, k čemuž asi přispívá i to, že je třicet let mrtev, a nemůže tedy tvořit nic nového. Mám tiché podezření, že kdyby byl naživu a napsal dnes píseň na míru Petru Pavlovi, což byl ve všech ohledech jeho normalizační protipól, začali by jej dobří liberálové nenávidět a jeho jméno by se ocitlo na všech možných černých listinách. A nejeden uvědomělý ředitel kulturního domu by zapochyboval, zda má takovému člověku pronajmout sál. Kritika pokrytectví je totiž něco, co se nejlíp snáší, pokud se to netýká nás.

Jedna z věcí, kterou Kryl nikdy nepřehlížel, byla skutečnost, že nejmenší menšinou je jeden člověk. Charakteristikou velké politiky je snaha poštvávat jedny skupiny vůči druhým; a rétoriku „vykořisťovatelů proti vykořisťovaným“ převzali od komunistů dnešní pokrokáři tak doslova, že ani nerozeznáte, kdo vlastně napsal co. Součástí takových velkolepých plánů na přestavbu společnosti je vždycky i to, že kácí-li se les, lítají třísky. Kryl dokázal naléhavě upozorňovat na to, že ty třísky jsou ve skutečnosti lidé a že jejich utrpení se nemá zanedbávat.

A ještě jeden rozměr měla Krylova tvorba: vědomí vlastní konečnosti. Ať už v podobě vojáka padlého na bojišti, nebo důchodce, který už nikoho nezajímá, myšlenka na to, že jsme omezeni časem a prostorem, zaznívá v jeho textech nenápadně, ale vytrvale. Jeho písničky se stále ještě hrají v rádiu a u táborových ohňů, ale Kryl už není, podobně jako my nebudeme. Slovy jeho nejznámější skladby: v tomto světě jsme všichni „morituri“, ti, kdo zemřou.