Konkrétní napětí věrného čtenáře prožívám už tehdy, když se v úterý nebo ve středu setkám s internetovým ohlášením, jaká témata nový Týdeník Echo zpracovává ve svém čtvrtečním vydání. Mám samozřejmě určitá očekávání.

Například že šéfredaktor Dalibor Balšínek v úvodníku zaujme stanovisko poučeného konzervativce, ale zároveň předpokládám, že mě překvapí, jaký konkrétní podnět si vyhlédl – nebývá to vždycky námět, který leží na ulici.

Jiří Peňás kromě toho, že si za cíl svého putování zvolí nějaké nepříliš frekventované místo, jehož zajímavost minulou nebo přítomnou objeví, umí přiblížit dílo umělce nebo publicisty, který – s výjimkou Kundery nebo Belmonda – nechodí po magistrálách, ale po osobitých cestách. Je to účinnější než pokus o syntetické studie o kultuře.

Daniel Kaiser je pro mě soustavný pochybovač, který na politice Evropské unie a na současné české scéně bezpečně najde problematická místa a přesvědčivě svou kritiku zdůvodní. K rozhovoru však vyzve často osobnosti, které bych sice se zřetelem k jejich známému zaměření nepozval, ale pokaždé ocením, jak prozíravě a moudře odpovídají na jeho otázky.

Pánové Ondřej Šmigol a Ondřej Štindl, mimo jiné výborný prozaik, jsou komentátoři, jejichž názory jsou mi víc než blízké, ale téměř vždy mě zaskočí hledisky, na která jsem nepřipadl. Obdivuju šíři jejich znalostí, a tedy i šíři a hloubku záběru, a i když zasvěceně citují, nikdy mě nezklamou výkladem, který by pouze opakoval něčí postřehy.

Martin Weis je úspěšný hledač omylů a klamů světové publicistiky, který je s chutí konfrontuje se zjevnou pravdou.

Lukáš Novosad píše o filmech se schopností vystihnout jen takové, které vypovídají zároveň o obecných problémech kinematografie.

Alžběta Bublanová se věnuje bolavým látkám a osvědčuje při tom vhled, který ji výrazně odlišuje od katastrofistů.

Tereza Matějčková si co do metody počíná jako dramatik: vytkne si za cíl analýzy určitou lidskou situaci a jako vzdělaná filozofka a socioložka ji nasvítí z tolika protichůdných zorných úhlů, že před obecenstvem vyvstane předmět jejího ohledávání jako složitý a živý, a přitom neokleštěný definitivními soudy, radami a návody.

Jsem moc rád, že jsem dostal příležitost přispět vlastním projevem do časopisu, který mi jako autorovi i čtenáři vyhovuje zejména tím, že při veškeré názorové konzistenci přistupuje k publicistické tvorbě jako k otevřenému prostoru, v němž nic není předem jasné, rozhodnuté a jednohlasné. Je to přístup dnes zcela ojedinělý, potřebný a plodný.

Při příležitosti desátého jubilea „našeho“ periodika si připomínám, jak zvláštně na mě působilo, když mi je loni na podzim Česká pošta dodávala nikoli pravidelně týden co týden, nýbrž jednou měsíčně čtyři čísla pohromadě ve společném balíčku. Aktuálnost z toho vyšla občas poněkud pošramocená, ale všechny texty mluvily naléhavě v nadčasovém smyslu, neodumřely s koncem týdne.

Je to pro mě důvod k blahopřání.

Text vychází ve speciálu 10 let Echa. Příloha o 64 stránkách je zdarma součástí nového vydání Týdeníku Echo, které bude na stáncích ve čtvrtek 21. března (od středečních 18:00 v digitální verzi časopisu). Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.