Předminulý týden ohlásili ambiciózní záměr a od té doby ho z větší části naplnili. Když se tři politici – Andrej Babiš, Herbert Kickl a Viktor Orbán – postavili 30. června ve Vídni před kamery, aby oznámili zrod nové europarlamentní skupiny Patrioti pro Evropu, nebylo ještě zřejmé, zda se jim podaří splnit podmínky pro vznik parlamentní skupiny: aspoň 23 poslanců z aspoň sedmi členských států. Počet poslanců měli hned, otázka byla, jestli se podaří zeměpisně se rozprostřít. Mezitím k nim přešel z frakce Evropští reformisté a konzervativci (ECR) španělský Vox, z rozpadající se populistické frakce Identita a demokracie (ID) italská Liga, a teď v pondělí úlovek nejpočetnější – lepenovské Národní shromáždění. Frakce tedy bude třetí největší a bude na sebe strhávat značnou pozornost. Babiš zariskoval a vyšlo mu to.

V prvoplánovém ohledu to vlastně žádný risk nebyl. Andrej Babiš zcela jistě věděl o příslibu Marine Le Penové, že převede svých 30 europoslanců k Patriotům hned po volbách ve Francii (které prohrála; ale zase s největším podílem hlasů). Věděl to od Orbána, který na rozdíl od něho zkouší hrát i v evropské, teď svou mírovou ofenzivou i ve světové politice. Tato dimenze lídrovi české opozice chybí.

Seřazení poslaneckých frakcí podle velikosti je disciplína pro politické nerdy a pochopitelně pro europoslance samé, důležitější bude odpověď na otázku, jestli se tu Babišovi náhodou opět nepodařilo být ve správnou chvíli na správném místě. Populistická pravice je na pomalém, ale setrvalém vzestupu, a my tak v dohledné době budeme výsledky voleb do národních parlamentů všude po Evropě poměřovat úspěchem či neúspěchem „krajní pravice“. Je to proud, který je v kurzu, byť publicita bývá nepřejícná. A na rozdíl od umírněnější pravice à la ECR sice nedostane žádané funkce ve výborech, zato bude mít výhodu tvrdé opozice. Bude hlasovat proti Ursule von der Leyenové, jejíž druhý mandát v čele Komise například Petr Fiala po minulé Evropské radě kvitoval se slovy, že vybraní kandidáti na klíčové posty v Unii mají dobrý vztah k České republice, že on je podpořil a že je to pro nás dobrý výsledek. Babiš, který začínal jako eurofederalista, tak pohodlně zapadne mezi euroskeptiky, zatímco Občanská demokratická strana se definitivně stává nikoli součástí, nýbrž přílepkem evropského mainstreamu. A protože revize Green Dealu není na obzoru, je zřejmé, co bude v České republice populární pozice.

Latentní nepopularitu své evropské politiky se strany koalice Spolu pokoušejí kompenzovat razantní podporou Ukrajiny ve válce s Ruskem. To bude vznikem nové frakce Patrioti ještě posíleno, jak jsme mohli vidět z unisono formulovaných reakcí našich vládních politiků na zrod tohoto europarlamentního uskupení. Za frakci „Rusko, pro tebe všecko“ nebo za jasné putinovce je označují snad všichni, od Alexandra Vondry po Ivana Bartoše. Ale strategie, kdy prezidenta Zelenského povzbuzujeme k boji, přičemž Ukrajina se může už jen vyčerpávat, a čím později zasedne k jednáním, tím slabší bude, nemá už dávno v české společnosti většinu. I tady to Babišovi, jen co se přežene shitstorm na sociálních sítích, může politicky vynášet.

ODS za tuto výměnu pozic, v nové situaci, kdy v europarlamentu má najednou silnou konkurenci zprava, zaplatí přesunem doleva nejprve ve své evropské politice a následně skoro ve všem. Už teď můžeme zírat, jak důležitý ministr vlády Martin Kupka v televizi poslanci ANO vyčte, že Patrioti chtějí zrušit Green Deal, a ohrozit tak dlouhodobé vyhlídky Evropy, když přece stačí jen to pozměnit. Protože Orbánův Fidesz neposílil ECR, což bylo původně ve hře, sice občanští demokraté ve své frakci zatím mohou zůstat, ale ECR ztrácí výtlak a z vedení ODS bude o to silněji zaznívat přání, aby se její europoslanci „vrátili“ do Evropské lidové strany. Kdyby bylo na předsedovi Fialovi, už tam jsou. Toto vnitřní napětí se pak bude vybíjet v přepjatých řečech o boji za záchranu demokracie, charakter republiky, přináležitost k Západu.