ÚHEL POHLEDU: Ne, inflace stále není a dlouho nebude mrtvé téma. Inflace je téma živé ažaž. Podle čerstvých zpráv spotřebitelská inflace v únoru v eurozóně meziročně vzrostla o 8,5 procenta. Předpokládal se růst „jen“ o 8,3 procenta. Pokud v tom opravdu chcete najít aspoň kousíček dobré zprávy, vězte, že v lednu meziměsíční růst činil 8,6 procenta, takže jde o kosmetické zpomalení tempa inflace.

Možná ale podstatnější je vývoj takzvané jádrové inflace. Jádrová inflace je totiž inflace očištěná o sezonní vlivy, vliv změn regulovaných cen, vliv daňových úprav a jiná administrativní opatření. Mnohem lépe tedy ukazuje na skutečné spontánní pochody v ekonomice s vyloučením vlivu státních rozhodnutí. A tady už je to větší bída a ten pozitivní kousek nenajdeme. Jádrová inflace v eurozóně totiž vzrostla v únoru podle prvních odhadů meziročně o 5,6 %. Na trhu se čekal růst o 5,3 %. A 5,3 % byl také růst předešlý u jádrové inflace. Jinými slovy, jádrová inflace zrychluje. Ještě jinak řečeno: zrychluje inflace očištěná o vliv státu a jeho regulatorní opatření.

Možná si říkáte: Jak je tohle možné, když stát dělá vše pro to, aby inflaci zkrotil? Třeba v oné eurozóně přece dochází ke zvyšování úrokových sazeb, takže by to mělo inflaci krotit. Jenomže to je jenom optický efekt navenek.

V realitě je totiž měnová politika v eurozóně i nadále takzvaně expanzivní. Sice dochází k velmi uměřenému zvyšování úrokových sazeb, ale současně s tím jsou i nadále vykupovány Evropskou centrální bankou zejména jihoevropské státní dluhopisy, čímž je v podstatě monetizován státní dluh coby snad nejhorší možná varianta monetární expanze. A vedle toho pokračují také deficity veřejných financí nebo expanzivní fiskální politika. To vše jsou jasné faktory pro pokračující přiživování inflace.

Jestliže tedy dnes prezidentka Evropské centrální banky Lagardeová prohlásila, že zvyšování úrokových sazeb by „mohlo přetrvávat i po plánovaném zvýšení o půl bodu za dva týdny“, není to žádný skutečný protiinflační boj. O ten by šlo, kdyby úrokové sazby byly zvýšeny NAD úroveň inflace a pokud by se zcela zastavila monetizace státních dluhů. Zatím ještě pořád platí, že je výhodné žít na dluh, protože úrokové sazby jsou nižší než inflace. Je tedy stále výhodné míti dluhy. Vlastně kupříkladu v České republice je to výhodné (s výjimkou jednoho kvartálu) poprvé od ekonomické transformace.

V této souvislosti musím poznamenat, že se nám dostává dalšího důkazu, že je aktuálně krom jiného právě kvůli inflaci v chodu velmi málo zdrojů, které by mohly tlačit nahoru ceny cenných papírů. Kvůli inflaci totiž chudnou nejen domácnosti a nejen v Evropě. Chudnou i podniky, a to dokonce i ve Spojených státech, které jsou pro ceny akcií globálně nejpodstatnější. Poslední výsledková sezona v USA totiž ukázala, jak firmám klesají kvůli zvýšené inflaci zisky. Ziskovost firem meziročně poklesla v průměru o 4,7 procenta. A zatím to nevypadá, že by se pokles ziskovosti akciových společností měl letos zastavit. A pochopitelně se zhoršováním ziskovosti by se také mělo zhoršovat ocenění akcií.