V Moravskoslezském kraji dnes zbyla jen jedna funkční synagoga, v Krnově. Ostravská židovská obec má svoji modlitebnu, ale nikoliv synagogu; nikde jinde už živá židovská společenství nejsou. Drtivou většinu synagog v regionu zničili nacisté, buď v rámci křišťálové noci (pokud se jednalo o sudetská území), nebo pár měsíců po okupaci zbytku českých zemí. Teror vůči Židům měl ve třetí říši vysokou prioritu a všechny tři ostravské synagogy lehly popelem už začátkem června 1939.

Pro Ostravu a okolí mělo vyvraždění židovského obyvatelstva velmi těžké následky. Ostravští Židé byli vesměs vysoce vzdělaní a pokrokoví lidé, inženýři, lékaři, právníci, umělci. Ztráta jejich intelektuální i tvůrčí kapacity region nevratně poznamenala a všechny peníze a pozornost nalité komunistickým režimem po roce 1948 do obřadně uctívaného těžkého průmyslu a neméně uctívané dělnické vrstvy to nedokázaly vynahradit. Dnešní Ostrava není sice lidskou pouští bez talentu a schopností, ale v paralelním vesmíru, ve kterém k holocaustu nedošlo, by vypadala úplně jinak.

Velká budova se státu hodí, ale do připomínky její minulosti zase tak moc neinvestoval; jediné skutečné židovské muzeum je v Praze a početnou severomoravskou komunitu dnes připomíná jen několik pamětních desek. Jedinou osobnější vzpomínku na novojičínskou židovskou obec po sobě zanechal Max Mannheimer, zdejší rodák, kterému se podařilo přežít pět koncentračních táborů a který později namluvil a sepsal střípky svých pamětí. Nejsou vůbec černo-bílé: kromě fanatických nacistů a odvážných vlastenců se v nich vyskytují i hodnější Němci, zlejší Češi a zástup oportunistů všech etnicit.

Naprosté minimum, které by náš stát nebo snad město Nový Jičín mohly udělat pro budoucí generace, by bylo postavit poblíž synagogy nástěnku a vyvěsit tam jeho vzpomínkové texty a fotky natrvalo, aby se s nimi mohl seznámit každý kolemjdoucí. Stane se tak někdy?

Kdo ví, pro mnohé politiky je minulost nepodstatná, nebo by dokonce dali přednost její fiktivní černo-bílé podobě v úředním výkladu sepsaném státem. A to i přesto, že co byla tady minulost, může být v západní Evropě brzy opět budoucnost. Ve Francii, Německu a dalších zemích dnes žije dost lidí, kteří by rádi uskutečnili křišťálovou noc 2.0. Místo Adolfa je žene Alláh, jinak je to ale ta samá nenávist. „Nikdy víc“ tam vydrželo zhruba tři generace.