Jaro je sice tady, ale Putin už třetí rok bombarduje civilní cíle na Ukrajině a okupuje Krym. Taky část mé šatní skříně je už třetí měsíc zabraná, ale s tím jsem vcelku spokojený.

Včera večer se vracím ze studia Kecy a politika a zima jako na Sibiři. Kdyby žil, řekl by mi Alexej Navalnyj, co blbnu, že to ještě pořád jde, ale přece. Přitom jsem už týdny vnitřně nastavený na jaro, a to stále nepřichází, navzdory slunci. Vyjdu ven, jen v tričku a saku, ale chladný vítr mě zažene zpět domů. Tak si to jaro, co přichází i nepřichází, pouštím aspoň otevřeným oknem ze zahrady do bytu.

Na Donbase to mají horší, říkala mi válečná reportérka Klicperová. Okna v bytech si tam přelepují páskami, aby je nevysklila tlaková vlna z dopadajících bomb. Naopak v autě musí i v zimě jezdit s otevřenými okny, aby stejná vlna nepřeměnila sklo v tisíce střepů. U nás je to pořád lepší.

Jeden můj kamarád říká, že jaro začíná až s letním časem. Významově nic moc, ale tentokrát by to tak být mohlo. Navíc letos všechno splývá s Velikonocemi a následným vzkříšením, takže bych tomu protentokrát věřil.

No a když už jsme u těch biblických příběhů. Hlavním fíglem ďábla je přesvědčit vás, že neexistuje. Hlavním fíglem gangstera je přesvědčit vás, že není gangster. A hlavním fíglem kohouta Silvera, kterého všude s sebou tahá Andrej Babiš, je říct nám, že ukrajinští imigranti nám ujídají z našeho bohatého stolu. Velká zvířata se prostě vyznají.

Jaro je ve vzduchu, ale já bych přece jen chtěl něco říct na obranu Rusů: Strašně se jim křivdí. I Václav Klaus vám potvrdí, že není přátelštějšího národa na světě. Stále všem nabízí družbu a vodku a moc je mrzí, že to nikdo neoceňuje. Tak si tu přízeň občas vynutí násilím, ale jenom proto, že mají široké srdce a dobrou duši. Kdyby to ten nešťastný Zelenskyj chápal, už dávno mohl být trvalý mír a na Václavském náměstí by se konaly jen samé marketingové akce.

Nedávno jsem šel z pražské Malé Strany přes Karlův most až na Staré Město a pak ještě dál k náměstí Míru. Říkal jsem si: Tady musel chodit Jan Neruda, když psal svoje protiokupační fejetony, poté, co Prahu v roce 1866 obsadili Prusové. A nejspíš tu taky chodil Ludvík Vaculík, když stylizoval svoje texty z Prahy obsazené po roce 1968 Rusy.

Poměry se rozhodně zlepšily, řekl by Švejk. Už jenom proto, že tenhle jarní fejeton dopisuju v neokupované Praze, což není, jak vidíte, zase tak běžná věc.

Pěkné Velikonoce, přátelé.