Prý byla náhoda, že se mladý Karel Hubáček přihlásil ke studiu architektury. Po návratu z Německa, kde byl za druhé světové války jako devatenáctiletý totálně nasazen na otrockou práci ve fabrice, se jednoho dne procházel rodnou Prahou, když si všiml výzvy ČVUT. Nevěděl tehdy, co se sebou, tak se rozhodl architekturu vyzkoušet.

Diplomat

Málokdo si v české architektuře poválečné éry vybudoval tak výsadní postavení jako právě Karel Hubáček. Legendou se stal díky návrhu hotelu s vysílačem na Ještědu, jeho vliv ale měl kořeny jinde než v precizně zvládnutém architektonickém řemesle a nespočtu projektů. Hubáček měl vzácnou roli jakéhosi architekta-diplomata, který dokázal prosadit svou, nikoli však na úkor jiných. Kolegové si ho vážili pro jeho charisma a odvahu, vytvářel respektující a spravedlivé prostředí, kde se lidé vzájemně motivovali a inspirovali. Díky tomu v jeho okolí vznikaly výjimečné projekty.

Narodil se a vyrůstal v Praze, po skončení studií se přestěhoval s manželkou do Liberce a začal pracovat v tamním Stavoprojektu. V 50. letech projektoval jako většina ostatních sídliště v duchu socialistického realismu, ale jak začala v architektuře vládnout prefabrikace a typizace všeho, projevila se u Hubáčka snaha o inovativnější řešení, předepsané mustry mu byly těsné. Zajímala ho hlavně strojová estetika a technika a prosazoval směr mašinismus, který byl jakýmsi předvojem pozdějšího stylu hi-tech.

Hubáček tvrdil, že kreativita se pozná v omezení, a nejlepším důkazem toho je jeho vlastní rodinný dům, který si postavil v 60. letech na okraji Liberce. Mělo jít o stavbu v ceně panelového bytu, proto jde o extrémně racionální montovanou stavbu usazenou ve svahu na ocelových pilířích. Pokud dům něco napovídá o povaze majitele, je v tomto případě výrazem skromnosti i neotřelosti zároveň. Kdyby nešlo o dům právě této legendy, zůstal by bez povšimnutí. Liberecký kraj ho ovšem odkoupil a plánuje objekt otevřít veřejnosti.

Nejšpičatější hora světa

Zlom v životě i práci Karla Hubáčka nastal roku 1963, kdy proběhla vnitropodniková architektonická soutěž na řešení nového hotelu a vysílače na Ještědu. Soutěž nařizovala postavit dva objekty, Hubáček však se svým týmem přišel s odvážným a originálním konceptem tzv. rotačního hyperboloidu, který umožňoval oba provozy spojit v jeden působivý celek – futuristický svým pojetím, přitom respektující kontext. Jde prakticky o architektonické protažení vrcholu hory do špičky.

Soutěž vyhrál navzdory porušení zadání, protože takové inovátorské řešení si nikdo nedokázal představit. K realizaci však vedla dlouhá cesta a fakt, že se vše podařilo realizovat přesně podle návrhu, je zásluhou právě Hubáčkovy diplomatické povahy. Neústupně argumentoval, proč se nemá stavět kopie horské chaty, která na Ještědu stávala a kterou místní chtěli, a přesvědčoval vlivné lidi, aby se projektu věnovali. Sám do KSČ přitom nikdy nevstoupil a jeho snažení nepomáhal ani fakt, že v roce 1968 podepsal Dva tisíce slov. Když se věž roku 1973 slavnostně otvírala, nedostal Karel Hubáček pozvánku.

Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil také architekt Miroslav Masák, porevoluční poradce Václava Havla v otázkách architektury. Společně ještě s Otakarem Binarem, autorem interiéru hotelu Ještěd, založili koncem 60. let proslulý ateliér Sial (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci), který měl možnost zpracovávat koncepční projekty mimo tehdejší typizovanou stavební produkci. Kolem Sialu se vytvořila velká skupina mladých talentovaných architektů a architektek, kteří přinášeli nové podněty. Miroslav Masák vedl Školku Sial, neoficiální postgraduální útočiště pražských absolventů.

Televizní vysílač a horský hotel Ještěd zastínil další skvělé realizace Karla Hubáčka, ale není se čemu divit, jde o mimořádné dílo, dost možná vůbec nejlepší stavbu celého poválečného Československa. Karel Hubáček za ni také získal Perretovu cenu, nejvyšší mezinárodní ocenění, jaké kdy do rukou českého architekta putovalo.