Šlo to docela rychle. Něco málo víc než tři týdny po fatální předvolební debatě Josepha Bidena a Donalda Trumpa se úřadující prezident vzdal kandidatury v letošních volbách a jako svou nástupkyni podpořil viceprezidentku Kamalu Harrisovou (byly kolem toho drobné a symptomatické zmatky, v první verzi Bidenova oznámení prezident Harrisové jen poděkoval). Ta náhlá rychlost by se vzhledem k tomu, jak se Bidenova kandidatura přinejmenším v posledních měsících vyvíjela, mohla zdát překvapivá. Jeho tristní vystoupení v debatě ale nefungovalo jako spouštěč prvních pochybností o prezidentově způsobilosti zvládnout kampaň a další výkon úřadu.

Fakticky jen potvrdilo, že to, co všichni už nějakou dobu věděli, už není možné dál popírat. Mnoho demokratických politiků i sympatizujících novinářů v důsledku toho prošlo procesem „spěšného prozření“, když zjistili, že už je možné pojmenovat stav věcí, aniž je člověk označován za nápomocného Trumpovi. Takže Harrisová. Pravděpodobně.

Kandidaturu viceprezidentky bezprostředně po Bidenově odstoupení podpořily mnohé (nikoli však všechny) veličiny demokratického tábora, některé z nich přitom projevovaly až křečovitě působící entuziasmus ve snaze přerámovat dění posledních týdnů v příběh vlasteneckého sebeobětování (Biden) a nadějeplného zrodu (Harrisová a její pravděpodobná kandidatura). Demokraté jsou i po Bidenově odchodu v situaci, jíž projevy nadšení naprosto neodpovídají. V kampani na konkurenci výrazně ztrácejí, před veřejností se znemožnili tím, jak trapně se snažili prezidentův stav zakrývat, jak popírali, co bylo evidentní. Kandidát, který by za tak nepřejícných okolností, Churchillovými slovy, „vyrval vítězství ze chřtánu porážky“, by k tomu potřeboval kombinaci mimořádného politického talentu a silného charismatu. Je-li Kamala Harrisová takto obdarována, velmi úspěšně to poslední tři roky tajila.

Dlouhodobě nepopulární

Podle průzkumů je dlouhodobě nepopulární, její oblíbenost mezi voliči byla plus minus stejná jako nízká popularita uvadajícího Josepha Bidena (jistě, kandidatura může Harrisové přidat). Není dobrá rétorka, zatím se nepodařilo najít nějaké její vystoupení, které byl působilo inspirativně, existuje ale značné množství videí, na nichž viceprezidentka vypouští věty tak bezobsažné, že to překonává i standardy vrcholné politiky, k níž občasná bezobsažnost jistě patří. V tuhle chvíli ale její výběr může mnohým demokratům připadat jako maximum možného. A Harrisová v některých ohledech jistě představuje změnu k lepšímu. Přinejmenším nepůsobí na veřejnosti dezorientovaně a ztraceně. Taky je o devatenáct let mladší než Donald Trump, může tedy v kampani argumentovat protivníkovým věkem a vznášet v té souvislosti otázku jeho způsobilosti pro výkon funkce. Biden a jeho tým si něco takového ze zřejmých důvodů nemohli dovolit, na záznamech z Trumpových projevů z poslední doby se ale dají taky najít místa, v nichž republikánský kandidát nepůsobí, jako kdyby byl plně při sobě.

Nezanedbatelná část amerického elektorátu nevyhlížela volby s nadšením, jako přesvědčení stoupenci jednoho či druhého kandidáta. A tihle „voliči menšího zla“ mohou po Bidenově odstoupení svoje preference přehodnotit nebo se nad nimi aspoň ještě jednou zamyslet. Pro někoho určení toho menšího zla byla práce vyžadující mikroskop a každá změna pro něj může hrát nějakou roli.

Kamala Harrisová nabízí jistotu známého, je to její problém i přednost. Demokraté by jistě mohli toužit po tom, aby se objevil nějaký nový a neokoukaný kandidát. Jenomže odložit výběr kandidáta až na srpnovou stranickou konvenci by přineslo velká rizika – mohlo by to probíhat chaoticky a konfrontačně a už hodně poškozená image strany by tím mohla utrpět fatální ránu. Nakonec největší naděje mohou demokraté upínat k Donaldu Trumpovi, třeba něco provede, třeba něco řekne, pokud možno opakovaně. Motivační proslovy a oslavné výkřiky ovšem v současném stadiu jejich kampaně znějí falešně a nepřesvědčivě, většina z nich to, domnívám se, ví. Vybrat Kamalu Harrisovou pro ně může být maximum možného.