Minulý týden měla v Divadle na Vinohradech premiéru dramatizace jednoho z nejvýznamnějších románů české literatury minulého století, Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší. Jde samozřejmě o dílo úplně jiného žánru než divadelního, ale jako může být na jevišti třeba Švejk nebo třeba Vojna a mír (vždy redukovaná), lze se o něco takového pokusit s Inženýrem, pochopitelně za cenu, že jde jen o digest, ošklivým slovem řečeno výcuc, který nicméně může mít svou kvalitu a přitažlivost.

Autor dramatizace, Jan Vedral, se logicky soustředil na ústřední motiv románu, tedy na linii vztahu mladého Dannyho s naivní, avšak čistou a statečnou „fabričkou“ Naďou, dívkou, se kterou se on, buržoazní floutek a intelektuál, setká a sblíží během totálního nasazení v kostelecké (náchodské) fabrice, kde se vyrábějí díly do stíhaček luftwafe. Danny chce na Naďu zapůsobit, tak se pustí do sabotérské odbojové činnosti, je z toho samozřejmě za chvíli průšvih, který může skončit velmi špatně. Naďa je ochotna vzít všechno na sebe, protože takové čisté srdce, jako má ona, bere věci bezprostředně a s obětavostí, kterou pak Danny už jinde nepozná.

Je možné, že recenzenti a kritici budou o takovém představení psát jako o konzervativní nebo staromilské estrádě, o představení vhodném pro nostalgiky anebo na druhé straně pro povinnou školní exkurzi. Je to divadlo, které neexperimentuje a věci neztemňuje, vše je tam vlastně jasné a přehledné, vše je v něm na svém místě, holky se chichotají, Danny je nesmělý a naivní, výjevy z dějin bez většího překvapení.

Chvíli to lehce zajiskří, když se na Vinohradech připomene, jak se i zde vstupovalo odhodlaně do vraždících dějin. Mladý Danny by mohl být výraznější a vůbec by neškodilo trochu více šťávy a nějakého vzruchu a nadsázky, která by připomenula, že Škvorecký byl taky nanejvýš vtipný spisovatel: energie výrazně poskočí vzhůru v opilecké scéně s ruským spisovatelem Arašidovem, kterého skvěle vystřihne ukrajinský herec Stanislav Moskvin, pro mě nepochybný herecký vrchol představení.

Ale i vedle toho se u diváka možná dostaví ještě další efekt, který souvisí s celkovým étosem Škvoreckého díla a života. Silně ho pocítí zvláště ten, pro koho je Škvoreckého dílo drahé a zasahuje ho u srdce až do stavu blízkého ztotožnění. Připomene si možná zážitek, který zprostředkovával Škvorecký jako málokterý spisovatel. Zážitek, že člověk má právo, možná povinnost, věřit své zkušenosti, která se vytváří na základě otevřené mysli a poctivosti duše. Vyžaduje to, že si člověk nebude nic nalhávat a nic si ulehčovat. Na dějiny se bude dívat se skepsí a na ty, kdo budou vždy s prstem na jejich tepu, s nedůvěrou a s odstupem. Zato s vřelým soucitem na ty, koho právě ten prst dějin zatlačil do země. To dělalo Škvoreckého nejen velkým spisovatelem, ale i laskavým a moudrým člověkem.

Málokdy se to tak sejde.