Při návštěvě kibucu Be’eri se člověk cítí nepatřičně, nevhodně. Vybavuje si příběhy lidí, které četl v médiích, a obrazy z videí, které se dostaly na sociální sítě. Teď chodíte po místech, kde se TO před pár měsíci stalo. Posloucháte děsivá svědectví, na domech jsou usměvavé portréty těch, jejichž tragické příběhy posloucháte. Jejich smrt a hrůzy, které se tam před půl rokem udály, cítíte všude.

Nedokázala jsem vejít dovnitř opuštěných domů, kam mě nikdo nepozval, a pořád jsem měla potřebu se za to, že tam vůbec jsem, omlouvat. Provází vás ti, kdo přežili. Jejich životy ztratily smysl, většina z nich se z toho nevzpamatovala dodnes. Jiní zase právě v tom, že příběhy svých zavražděných, unesených či deprivovaných přátel vypráví, smysl svého života hledají. Jednou z nich je Nitzan.

Nitzan Peled je učitelka angličtiny, do loňského října žila v kibucu Be’eri, který je na dohled od hranice pásma Gazy. Brzy ráno 7. října ji vzbudily zvuky raket. Myslela si, že je to standardní situace, jakých už zažila mnoho. Netušila, že tentokrát v „bezpečné místnosti“ svého domu stráví bez jídla a vody čtrnáct hodin. Netušila ještě, že s desítkami svých přátel a sousedů se už nikdy nesetká. „Moje hlava pravdu ignoruje. Tohle je pro mě cesta, jak se s tou událostí vypořádat,“ řekla, když nás u brány kibucu vítala více než půl roku po největším masakru Izraelců od holocaustu.

Nikdo z obyvatel kibucu Be’eri ráno 7. října ještě netušil, že vysoký plot na hranici s pásmem Gazy již byl na několika místech zničen a několik desítek členů teroristického hnutí Hamás postupně obsazuje jejich kibuc. Be’eri má cvičenou obrannou jednotku, která jej má v případě útoku udržet v bezpečí do deseti minut, než dorazí jednotky IDF z blízké základny. Ta však tou dobou již byla také pod útokem Hamásu. Jeho bojovníci měli u sebe podrobné plány, věděli, kde má kibuc sklad zbraní, ten obsadili hned na začátku a ze střechy zastřelili každého, kdo se k němu snažil přiblížit. Zároveň šli systematicky od domu k domu. Ocelové dveře a okna „bezpečných místností“, jež jsou v Izraeli povinně součástí každého domu postaveného po roce 1991, odpalovali protitankovými granáty RPG vyrobenými v Íránu a Rusku, do domů házeli zápalné lahve. Po lidech, kteří z hořících domů vybíhali, stříleli.

„Zabíjeli úplně každého. Nejdřív do Gazy odváželi mrtvá těla. Až když zjistili, že na útok nikdo neodpovídá, začali odvážet i živé,“ popisuje Nitzan, zcela bez emocí. Mnoho lidí zemřelo také v důsledku zranění, protože cesta do kibucu byla zablokovaná pro záchranáře. První jednotka izraelské armády do kibucu dorazila kolem 9:30 ráno, velká část z nich byla hned zabita, zbytek se musel stáhnout. Bojovníci Hamásu byli ve výrazné přesile. Zavraždili více než sto obyvatel kibucu, desítky dalších odvlekli do Gazy. Jdeme od domu k domu a ona bez emocí vypráví příběhy těch, jejichž životy obnažují trosky jejich obydlí.

A jak se podařilo přežít Nitzan? Zázrakem. Hned brzy ráno se schovala v „bezpečné místnosti“ svého domku. Bezpečná ale moc nebyla, protože měla rozbitý zámek a nešla zamknout. Slyšela, když bojovníci Hamásu vešli do kuchyně, otevřeli lednici, slyšela je otevřít láhev a pít. Když procházeli kolem místnosti, kde se ukrývala, prostříleli dveře, říká a ukazuje obraz na zdi proti dveřím zničený několika kulkami. Izraelci jsou národ aplikace Whatsapp. Z několika kibucových skupin už věděla, co se venku děje. Ležela na zemi a rukou si ucpávala pusu, aby se udržela zticha. Když po střelbě nic neslyšeli, dveře se ani nepokusili otevřít a odešli. Za chvíli slyšela, že hoří dům jejích sousedů. Oheň ale po chvíli sám zhasnul. V půl deváté večer ji našel překvapený voják IDF. „Doteď to nechápu. Byla to šťastná náhoda, když jste přežil a strašlivá náhoda, když ne,“ říká Nitzan. V Boha nevěří. Náš průvodce Ron ale oponuje: „Nejsem věřící, ale to, co se jí stalo, je zázrak. Když se něco stane jednou, je to náhoda. Když se ale něco stane tolikrát, tak to náhoda rozhodně není.“

Nitzan vzpomíná, jak v dětství běžně jezdívali do Gazy nakupovat nebo se koupat na pláž. Bezpečné to přestalo být až během první intifády. Většina obyvatel kibucu Be’eri byla velmi propalestinská, práce na místní farmě živila až do loňského října desítky obyvatel Gazy. Pomoc Palestincům brali jako životní poslání. Nikdy by nevěřili, že se to může jednou obrátit proti nim. „Děláme toho pro podporu Palestinců hodně, abychom jednou pro naše děti naplnili své sny. Je to součást naší identity,“ říká Nitzan. „Nemohu říct, že mě to nezměnilo. Po tom, co jsem zažila, už nemohu být stejným člověkem. Je mi moc líto našich lidí, které zabili, znásilnili, unesli. Soucit posledního půl roku cítím především vůči nim,“ odpovídá mi, když se zeptám, zda ji v jejím přesvědčení události ze 7. října nezlomily.

Palestinci byli do loňského října významnou pracovní silou v Izraeli, ze Západního břehu a Pásma Gazy jich své rodiny živilo podle různých odhadů přes 200 tisíc. Uzavřením hranic tak přišly jejich rodiny o zdroj příjmu a izraelské stavebnictví a zejména zemědělství to vážně ochromilo. Z farem v okolí Gazy se navíc z obav o své bezpečí stáhli zahraniční pracovníci, vystěhovány jsou i pohraniční kibucy a farmy. Když projíždíte kolem, je to na první pohled vidět. Stejně tak jsou podél silnice stále vidět vypálená místa, kde hořela auta účastníků Nova festivalu po útoku Hamásu.

Každý Izraelec zná někoho, kdo události 7. října přímo zažil, nebo nepřežil. A pokud na něj nemá přímou vazbu, byl to blízký člověk jeho kamaráda, souseda nebo příbuzného. Náš průvodce Ron cestou z Be’eri k Re’im, kde se konal festival Nova, vypráví příběh své neteře. Na festival vyrazila se svým přítelem, který má výcvik speciálních jednotek IDF. Než se dostali do bezpečí, uběhli třicet kilometrů. Když cestou vyčerpáním ztrácela vědomí, vzal ji do náruče a běžel dál. Většina příběhů se většinou točí právě kolem toho, jak někdo jinému zachránil život. Často u toho nepřežil.

Na místě, kde se taneční festival konal, vybudovali příbuzní a přátelé obětí pietní místo. Stejně jako v kibucu Be’eri i tam cítím pocity nepatřičnosti, když procházím po místech, kde byl jen nedávno někdo brutálně zavražděn. Stejně jako v Be’eri i zde je slyšet detonace operací IDF v Gaze.

Útok na festival Nova: holocaust v přímém přenosu

Festival Nova je považovaný za nejvíce vizuálně zdokumentovaný masakr v historii. Internet zaplavila videa účastníků festivalu i útočníků Hamásu, kteří své zabíjení perverzně dokumentovali. A veřejně, často online prostřednictvím facebookových kanálů svých obětí, sdíleli. Vznikly již tři dokumenty, které jsou Nově věnovány. Film Supernova: The Music Festival Massacre vznikl v koprodukci s Arte a ZDF. Nabízí retrospektivu toho, co účastnící festivalu prožili, především prostřednictvím jejich vyprávění. „Jsem druhá generace přeživších holocaustu. Ale to, co se na Nově odehrálo, bylo jako holokaust v přímém přenosu,“ říká Nurit Tinari před projekcí filmu a dodává: „Organizátoři festivalu požádali návštěvníky, aby nepoužívali plastová brčka. Je to strašlivý svět civilizací. Plast je zakázaný, ale popravování, mučení a zabíjení pro ně zakázané není.“

Hned vedle mě sedí Chen Malka (25 let). Na pár akcích produkce Nova už předtím byla, rozhodla se, že se svým klukem a bratrancem vyrazí znovu, když jí večer 6. října přišla esemeska s lokací festivalu. Chen právě viděla film poprvé. „Přeneslo mě to zase zpátky, znám spoustu lidí z toho filmu. Já jsem žádné video nebyla schopná natočit, měla jsem panickou ataku. Vůbec nechápu, jak ti lidé mohli utíkat, aby si zachránili život, a u toho ještě točit video. Je to šílené.“

Chen dva měsíce po útoku nepromluvila ani s nejbližší rodinou. Několik dalších týdnů neopustila byt, ve kterém žije. Vedle ní sedí její matka a poprvé slyší svou dceru vyprávět, co 7. října prožila. „Na festival jsme dorazili až kolem druhé nad ránem. Byla tam dvě pódia, tančili jsme u menšího z nich. Kolem 6:15 ráno jsme zahlédli drony. Mávali jsme jim, mysleli jsme, že to je součást party, že nás natáčí, jak tančíme,“ popisuje ráno 7. října Chen. O tom, že hned za vysokým plotem, který odděluje pásmo Gazy od izraelského území, se bude konat festival Nova, Hamás při plánování útoku nevěděl. Zjistil to právě až prostřednictvím těch dronů. O patnáct minut později začal raketový útok. I to nejdřív část účastníků festivalu považovala za světelné efekty. Do okamžiku, než vedení festivalu hudební produkci zastavilo a vyzvalo tanečníky, aby okamžitě vyhledali bezpečný úkryt.

Ano, na tanečních festivalech, jako je Nova, se berou drogy. Pár z těch, kdo si dali molly, drogu lásky, údajně běželi bojovníkům Hamásu vstříc a chtěli je láskyplně obejmout. Oni po nich stříleli. Na druhou stranu ti, kdo byli pod vlivem drog, měli často své prožitky z festivalu zintenzivněné a o to hůř se ze všeho, co následovalo, pak vzpamatovávali. Peklo bylo ještě umocněné peklo. Chen přiznává pár „prásků“ marihuany. Užití marihuany je v Izraeli poměrně široce rozšířeno na základě lékařského předpisu, dekriminalizováno je omezené množství u dospělých nad 18 let.

Její matka je diplomatka, takže Chen strávila většinu svého života v zahraničí a izraelská odolnost vůči zvuku sirén a raket pro ni není běžná zkušenost: „Celá jsem zmrzla, nemohla jsem myslet, nemohla jsem se pohnout.“ Zavolal jí bratranec, řekl, co se děje, že jde o teroristický útok. Chen se ujala policistka, snažila se ji uklidnit, pomohla jí uvolnit se a rozchodit, kolem půl osmé ráno nasedla se svým přítelem do auta a chtěli odjet domů. Cesta byla už ale zcela zablokovaná odjíždějícími auty. Na chvíli vyjeli z cesty a jeli polem, pak se vrátili na silnici, které se dnes říká „cesta smrti“. Cestou potkávali bojovníky Hamásu, kteří si na sebe navlékali trička IDF a snažili se vjet dovnitř místa konání festivalu.

„Zrovna se převlékali, tak na nás nemířili. V jejich obličejích jsem viděla čistou hrůzu a ďábla. Jeden byl hrozně naštvaný, že na nás včas nezamířil a nestřílel po nás. Vůbec jsme nechápali, co se děje. Už tam stála spousta opuštěných aut, tak to můj přítel zase otočil a jeli jsme zpátky. Cestou jsme potkávali zraněné, šokované lidi z toho, co se děje. Já jsem pak už na zadním sedadle ležela,“ vypráví pomalu a klidným tichým hlasem Chen.

Kolem osmé ráno se jim podařilo dostat se ke kibucu Sa’ad. Kolem byla spousta opuštěných aut, na zemi spousta zraněných. Měli velké štěstí, Sa’ad patřil mezi dva kibucy v okolí pásma Gazy, které se ubránily před útokem Hamásu. Civilní obranná jednotka dokázala útok odvrátit, ubránit vstupní bránu, zastřelit ty, kterým se podařilo proniknout dovnitř. Zároveň kolem projížděl tank IDF, který na Hamás také zaútočil. „Byl to jeden zázrak za druhým. Slyšeli jsme rakety, slyšeli jsme všude kolem střelbu. Chtěla jsem se kamkoliv schovat,“ říká Chen. Deset hodin se se svým přítelem a desítkami dalších ukrývali ve školce kibucu.

Spoustu jejích přátel a známých ten den Hamás zabil. „Pořád nemohu spát, mám neustále noční můry. Nevěřím, že se někdo odtamtud vrátil normální. Změnilo to můj život, znovu jsem se narodila. Pořád se snažím přijít na to, co se svým životem,“ říká Chen. „To, že o tom může s vámi mluvit, jí hodně pomáhá,“ dodává její matka.

Předtím, než se Chen vydala na Nova festival, pracovala na ministerstvu regionální spolupráce, jehož smyslem existence je posilovat spolupráci mezi různorodými oblastmi v rámci Izraele. Na jaře například ministerstvo organizovalo fotbalový zápas mezi dětmi z Izraele a dětmi z Pásma Gazy. Chen říká, že většina její generace je apolitická, ale to, co prožili 7. října, je určitě poznamenalo a otevřelo jim oči. S nepochopením se dívá i na své vrstevníky na Západě, kteří organizují protesty na podporu Palestinců, a dokonce oslavují teroristické hnutí Hamás. „Jak jen svět může legitimizovat, co provedli? To je naprostý opak civilizace. Zbytku světa nerozumím. Po tom, co jsem prožila, se cítím jako drak z papíru, vítr si se mnou dělá, co chce,“ uzavírá své svědectví Chen.

Přiveďte je hned domů

Heslo Bring Them Home Now (Přiveďte je hned domů) je teď v Izraeli úplně všude. Od příletové haly letiště, velkých reklamních ploch až po malé plakáty, kterými jsou polepené budovy či křižovatky. Volání po tom, aby Izrael osvobodil rukojmí, které Hamás stále drží v zajetí, spojuje napříč všemi směry izraelskou společnost. Nejintenzivnější zážitek nabízí „Náměstí rukojmích“, které jejich rodiny vybudovaly přímo naproti vchodu jediné významné vládní budovy, jež nesídlí v Jeruzalémě, ale v Tel Avivu – ministerstva obrany. Ve stanech zde předávají životní příběhy svých blízkých, o kterých již 200 dnů nemají žádné zprávy. Neví, zda jsou ještě naživu.

V nedaleké budově hned 8. října vzniklo z iniciativy dobrovolníků fórum, které nabízí právní, lékařskou, terapeutickou či mediální podporu rodinám. Pracuje pro něj i několik vysloužilých diplomatů, kteří se snaží předávat příběhy rukojmích dál do světa. „Klid zbraní jsme měli, do 6. října. Byl to Hamás, kdo jej porušil. Jakýkoliv další pomůže jen jim, ale nic nevyřeší,“ říká nám jeden z nich. „I během druhé světové války spojenci od nacistů věděli, kde a v jakém stavu jsou váleční zajatci drženi. My od Hamásu nevíme nic,“ dodává bývalý izraelský diplomat Barukh Binah, který teď pro fórum také pracuje.

Setkáváme se zde se Sharonem Sharabim z kibucu Be’eri. Vypráví o svých dvou bratrech. Elimu před očima zavraždili jeho ženu Lianne a dvě dcery, Noiyu (16) a Yahel (13). Pak jej odvlekli do Gazy, kde je dosud držen jako rukojmí. Unesen byl i jeho druhý bratr Yossi, který v tunelech Gazy strávil sto dnů, než jej Hamás zavraždil. Sharon nám ukazuje jejich fotky. „Je to moje životní mise. Mám ženu a čtyři děti, odešel jsem z práce a řekl jsem jim, že každou vteřinu svého života budu bojovat za návrat rukojmích,“ říká Sharon. „Moje matka ztratila dvě vnučky. To zlomilo její srdce, víru v rozum i boha.“

Setkání s hercem ze seriálu Fauda

Jeho otec pracoval pro Mossad, většinu svého dětství strávil v zahraničí. První jazyk, kterým začal jako dítě mluvit, byla italština. Poprvé zažil projevy antisemitismu jako malý chlapec v Belgii. A když žili v Egyptě, jezdívali domů do Izraele ještě autem přes Gazu. V osmnácti letech narukoval k IDF. „Ve třiadvaceti jsem se rozhodl, že budu profesionálně dělat hudbu. To je daleko složitější, než být agentem Mossadu,“ popisuje nám během večeře svůj životní příběh Tzachi Halevi, Naor z oblíbeného seriálu Fauda.

V roce 1997 se přidal ke speciální jednotce podobné té z Faudy, o dva roky později k Mayumana, umělecké jednotce. Celý život chtěl být muzikantem. Měl kapelu, skládal písně, hrál v muzikálech, ve svých šestatřiceti byl nejstarším účastníkem reality show The Voice. Díky své perfektní arabštině dostal v roce 2011 nabídku na roli ve filmu Betlehem (2013), hrál také třeba Kaddáfího v netflixovém hitu The Angel (2018), nejvíce jej ale proslavila role Naora ve Faudě. Úspěch Faudy prý nikdo z tvůrců nečekal. Říká, že realita je ale daleko složitější než prezentuje oblíbený televizní seriál. „Když jsem ve Faudě začal hrát, byl jsem stále rezervista speciální jednotky, to o své práci moc nemluvíte. Nechtěl jsem během natáčení přispívat svými zkušenostmi. Párkrát jsem se ale neubránil,“ usmívá se Tzachi.

Jeho ženou je první televizní moderátorka arabského původu v izraelské televizi Lucy Aharish. Když se vzali, pět let to tajili kvůli obavám z reakcí. „Nevadí mi, když je někdo propalestinský. Co nechápu je, jak může někdo podporovat Hamás,“ zdůrazňuje Tzachi. Po událostech 7. října ani chvíli nezaváhal. „Ráno jsem odvedl syna do školky, pak jsem odjel na tři měsíce do Gazy. Viděl jsem tam tunely, sklady zbraní, učebnice, podle kterých ve školách šíří ideologii Hamásu. Pokud tohle je vše, co vybudovali za ty ohromné peníze, které tam šly, co bude s další generací v Gaze?“ Přesto se snaží být optimista a nedávno zveřejněný průzkum o vysoké podpoře Hamásu mezi obyvateli Gazy zpochybňuje. „Myslím, že masakr ze 7. října nabízí příležitost. Tato válka musí přinést řešení. Kdybyste někomu v Egyptě v šedesátých letech řekli, že s Izraelem budou mít jednou mírové vztahy, nikdo by vám nevěřil. Abrahámovské dohody jsou velkou příležitostí pro Blízký východ a přináší skutečnou změnu,“ přesvědčeně tvrdí Tzachi Halevi.

Autorka navštívila Izrael ve dnech 14.-19. dubna na pozvání Ministerstva zahraničních věcí Izraele. Cesta skupiny zahraničních hostů byla jedním z projektů veřejné diplomacie věnovanému dopadům útoku Hamásu ze 7. října 2023 na izraelskou společnost a kulturu.