Zemřel Lubomír Štrougal, který samozřejmě za nic nemohl. Bylo mu skoro sto, takže si tu nevinu užíval hodně dlouho. Po listopadu 89 se dokonce rozvedl a znovu oženil, dlouho vypadal velmi zachovale, takový čiperný stařík s dlouhým nosem, ošlehaný čerstvým vzduchem z Jizerek, po kterých jezdil ještě nedávno na běžkách. Třicet let chytře odmítal interview, pak napsal paměti, ve kterých neřekl vůbec nic, což mnozí zase považovali za velmi chytré. Když už jel do Prahy, tak k soudu, kde se po nějaké době vždycky zjistilo, že se s ním nedá nic dělat.

To byla vždycky legrace, zkusit soudit Štrougala. Složitě se dalo něco dohromady, nějaké komplikované obvinění, že třeba podloudně měl vyzbrojit Lidové milice, takové SA strany. Jenže pak se přišlo na to, že to dělal podle platných zákonů, takže z toho nic nebylo. Ty zákony si přitom komunisti napsali, takže vlastně kdyby ty Lidové milice nevyzbrojoval, tak by ty zákony ještě porušoval. Takže bylo po souzení.

Štrougal byl vlastně taková sfinga normalizace. I v těch svých pamětech napsal, že ani on neví, proč se stal předsedou vlády právě on, ale když ho jím udělali, tak jím byl. Působil tak koženě, že se věřilo, že za tím něco je, nějaký tajný a skrytý život Lubomíra Štrougala. Ten tajný život (s herečkami, zpěvačkami etc.) mu lidi přáli, aby aspoň trochu byla legrace a něco na těch lidech zajímavého. Lidé proti němu vlastně ani nic moc neměli, možná jim byl i jaksi sympatický, a to i těm, kteří jinak měli dost důvodů ten režim, v jehož čele stál dvacet let, nesnášet.

Zajímavost toho režimu totiž byla, že tím, že byl dosazen ruskými tanky, zbavovalo to ty dosazené odpovědnosti a mohli sami dělat, že za to vlastně ani nemůžou. Něco podobného ostatně dělala i protektorátní vláda, která přitom byla v mnohem horší pozici a něco dělat se opravdu snažila. Tihle se snažili jen udržet, za což měli být politováni. Dokonce i na Husáka mnozí po roce 1989 hleděli jako na bezmocnou oběť, která tolik toho chtěla udělat jinak, ale nemohla. Na Štrougala platilo to samé.

Teď se v některých nekrolozích psalo, že vlastně byl reformátor a chtěl hodně věcí udělat jinak. Ale dvacet let tam seděl právě proto, že nic jinak neudělal. To je právě čím dál zajímavější na té době, která tak rychle odplouvá do dějin, že se teď čím dál častěji bude říkat, jak všichni chtěli a čekali na něco jiného, ale holt museli si počkat na těch místech. Případ nevinného Štrougala je vlastně prototypem. Není vyloučeno, že kdyby nějakým zázrakem se lidé dožívali třeba sto padesáti let, tak by Štrougal mohl být třeba v roce 2028 prezidentem.