Prezidentu Pavlovi není zas tak moc co závidět. Když už by dávno mělo být vše ponořeno a rozpuštěno v roztoku minulosti, vynoří se vždy z hlubin nějaký přízrak z dávných časů a připomene mu krásné mládí, jež by ale mělo raději býti zapomenuto.

Jako případ soudce Roberta Fremra, jeho ideálního kandidáta na post ústavního soudce. Ještě před měsícem se o něm psalo jako o špičkovém, ba bezkonkurenčním odborníkovi, o expertovi na mezinárodní a trestní právo, jako o člověku, o kterém by nemělo být pochyb, že bude na svém místě. Roky u soudu v Haagu, nejlepší reference, zajisté skvělá angličtina, reprezentativní zjev a vystupování: jako náš prezident Pavel. Takoví lidé přece mají být v čele, jsou k tomu jaksi předurčeni, což i oni dobře vědí a podle toho se činí.

Podrobně proces a jeho pozadí popsal v časopise Babylon Petr Pazdera Payne a na jeho základě sepsal otevřený dopis do Senátu Petr Placák, který proces označil za „naprosto psychopatický“ a dodal, že je „dosti neuvěřitelné, že takové hnusné soudní divadlo mohlo v Československu proběhnout ještě v roce 1988“. Já bych dodal, že vlastně proč ne, režim se tehdy rozhodl nějak přezimovat a perestrojku přežít, tak proč by se nenašel nějaký mladý ambiciózní soudce Fremr? Soudce Fremr soudil přesně tak, jak zpolitizovaná justice totalitního státu byla zvyklá a jak to uměla a vyžadovala. Někdo na to měl žaludek, jiný, věřím, že jich byla většina, nikoli. Ale ti, již ho měli, se pak obvykle neztratili.

O. k. To je jedna věc. Ale druhá věc je, že v té době se právě o pár let mladší rozvědčík Petr Pavel připravoval na svou kariéru ve Varšavské smlouvě, a jak sám poctivě nyní říká, ani chvíli tehdy nezapochyboval, že je na správné straně. Nyní toho velmi lituje – a lze mu opět věřit.

Jak se ale pak dostat z mravního dilematu, před které ho staví nepředvídatelný fakt, že se stal prezidentem státu, který vznikl jako ideový protiklad toho před rokem 1989: viz zákon o protiprávnosti komunistického režimu? Každé prezidentovo kritické vyjádření ke stavu před rokem 1989 má proto formu masochistického aktu, kdy jednomu cukají koutky úst a druhému se protáčejí oční panenky a většina to bere prostě tak, že holt vždycky ví, co má říkat a jak se zachovat.

Ale někdy to úplně nefunguje. Jako v případě soudce Fremra, o jehož nominaci do Ústavního soudu bude rozhodovat Senát. Když neprojde, bude se prezident Pavel cítit dobře, že po zásluze bylo soudcovo chování za totality odsouzeno? Nebo se ho to trochu dotkne, když přece on byl to samé v bleděmodrém? Vlastně tedy zeleném… Samé neřešitelné otázky. Vsadil bych se, že je nemůže mít moc jasně vyřešené ani ten každým coulem sympatický prezident Pavel.