Televizním hitem posledních týdnů se stala minisérie České televize Volha, která na osudech televizního řidiče a aktivního udavače StB Standy Pekárka líčí, jak vypadala husákovská normalizace. Ve veřejném Salonu k tomuto seriálu, respektive k tématu normalizace v českém filmu a seriálu se na festivalu United Islands of Prague sešli na pražské Kampě herec Jiří Lábus, který ve Volze hrál, historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea a autor podcastu Přepište dějiny Michal Stehlík a kreativní producent České televize a Volhy Josef Viewegh.

Pane Lábusi, vaše postava ve Volze se vyjeví jako člověk v odporu vůči komunistickému režimu, jako disident. Pokud jsem dobře pátral, prorežimního kádra jste nehrál snad nikdy. Dokonce ani vaše policejní kariéra není kdovíjaká: po revoluci jste měl v uniformě drobné role v zapomenutém snímku Divoké pivo a ve Švankmajerově Otesánkovi, před revolucí vás jako příslušníka VB představil ve snímku Smrt mouchy Karel Kachyňa v páru s druhým hercem intelektuálem, Jiřím Ornestem – a to jste spolu koukali na hvězdy a hádali se, kdy je vidět Orion. Hrál jste kromě pohádek někdy opravdovou svini? A nemyslím Rumburaka…

Lábus: Rumburak zase taková svině nebyl, to byl chlapec prahnoucí po lásce, jenomže se ji pokoušel získat nečestnými prostředky. Jinak jsem v pohádkách skutečně často hrál šmejdy, na prince jsem dosáhl jednou, ale to byl pitomec. Výčet mých záporných postav, to jsou většinou zloději, zlí, klamaví ministři, lakomci a tak podobně. Takové role se samozřejmě hrají nejlíp, to vám řekne každý herec. Ale postavu disidenta jsem v životě nehrál, ve Volze to byla první taková moje role. A těšilo mě, že jsem si díky ní zkusil zase jinou hereckou polohu. I když se vlastně prozradí až v závěrečném díle, jaký jsem, protože o mém soukromí se tam mnoho neví.

Tušil jste už při čtení scénáře, jaký má Volha potenciál?

Lábus: Už když jsem četl scénář, bylo to asi rok a půl před realizací, jsem byl nadšený. Nevím, který jiný scénář jsem četl s takovým zájmem, protože tu dobu si samozřejmě pamatuji a Volha je její věrný otisk. Navíc pamatuji i práci v Československé televizi a dobře jsem znal autora románové předlohy Karla Hynieho, jelikož jsem dělal několik publicistických pořadů a on byl v televizi šéfproducentem publicistiky. On opravdu situaci v televizi znal a popsal ji přesně, není tam nic vymyšleného. Kdekdo myslí, že není možné, aby se kontrolovaly ženám podprsenky, jenomže kontrolovaly. Pamatuju si to.

Tak jak to bylo s šoféry Československé televize? Dávali jste si před nimi pozor?

Lábus: Když jsme s Oldou Kaiserem jezdili do Slaného točit pořad Možná přijde i kouzelník, měli jsme samozřejmě k dispozici televizní auto, ale nenapadlo by nás, že šofér může být udavač. Normálně jsme o čemkoli mluvili hodně svobodně a nemysleli na to, že by nás někde oznámil. Vůbec jsme takhle neuvažovali.

Volha jako kdyby veřejnosti objevila éru normalizace. Stala se už uzavřenou historickou epochou, kterou lze nahlížet věcně? Nebo jsou v tom pořád ještě emoce?

Stehlík: Emoce jsou v tom stoprocentně ještě pořád, ale přece jenom jsme tři dekády od roku devadesát a třicet let je v historii dlouhá doba. Vždyť na seminář z dějin 20. století mi chodí studenti narození po roce 2000 a už si spolu povídáme dokonce o devadesátkách. Ale zároveň jsme stále v situaci, kdy si normalizaci pamatují lidé, kteří ji prožili. Ve Volze nejde ani tak o to, co je v ní přesné a co nepřesné, ale jak nás dostala do emoce oné éry. Do pocitu, co ti lidé žijí a jak kličkují, jak dobu či sebe navzájem využívají.

Už léta se mezi historiky vede spor, jestli normalizace byl totalitní režim, anebo jestli to byl režim, který fungoval na „vyjednávání“ občanů se státem. Jak to vidíte vy?

Stehlík: Jako zmatení jazyků, protože pojem „vyjednávání“ přišel z němčiny, která ale pro vyjednávání používá dvě slova s jiným významem: jednak „aushandeln“, jednak „verhandeln“. Verhandeln znamená vyjednávání ve smyslu domlouvání, co vyměním a o čem můžu jednat, zatímco aushandlen je ten Standa Pekárek – to znamená, že bruslím na vodě, že sice vyjednávám, ale není to fajn zážitek, je to hledání způsobů, jak přežít. Volha myslím hezky ukázala, že když normalizaci zúžíme na boj Státní bezpečnosti s disentem, zmizí nám z hledáčku nějakých čtrnáct milionů lidí, kteří ten režim dennodenně žili. Takže seriál zvedl pokličku nad takzvanou šedou zónou a předvedl, že to pod ní nebylo nic moc. Že tu nebyla jenom škaredá StB a stateční disidenti, ale taky miliony vyjednávajících, jimž ono vyjednávání nemuselo být po chuti, ba naopak. Vyjednávalo se leda o tom, zda si na Vánoce vezmete o kapra víc nebo jestli máte někde nějakého užitečného známého. Toto všechno Volha předvedla.

Pane Vieweghu, vám bylo za sametové revoluce dvacet dva let, jak vy nahlížíte normalizaci?

Viewegh: Tak, že víc než o vyjednávání šlo o vyjebávání. Pro mě samozřejmě normalizace znamená gympl, proháněl jsem holky, ale taky jsem pracoval v národním podniku Geoindustria. A jistěže jsem byl dva roky na vojně, kde ze dvou tisíc lidí jsme čtyři měli maturitu.

Co tedy bylo vaší ambicí, když jste Volhu dávali dohromady?

Viewegh: Nám se hrozně líbil Karlův román a chtěli jsme ho natočit. Původně jsme to zkoušeli jako film, ale bylo s tím mnoho problémů, tak jsme to přepsali do minisérie a pak dlouho sháněli peníze. Po pravdě řečeno jsme neměli ambice rozproudit celospolečenskou diskusi, ta nás příjemně překvapila. My přemýšleli spíš tak, jak posílit některé postavy, dávali jsme si ryze pracovní úkoly.

Pane Lábusi, vy jste hrál hodně tehdy, hodně hrajete teď, z nás čtyř jste si normalizaci užil nejvíc, dokonce se dá říct, že jste patřil k jejím tvářím. Jak byste onen režim vymezil vy?

Lábus: Jako dobový příklad vám řeknu historku. Pořad Možná přijde i kouzelník byl ve své době nesmírně populární, přestože se vysílal jenom dvakrát do roka, diváci se na něj ale vždycky těšili. Když doba přetekla a my jsme s Oldou Kaiserem podepsali petici za propuštění Václava Havla z vězení a potom Několik vět, tak se stalo, že pořad byl sice natočený, ale byl v trezoru a nesměl se vysílat. Tehdejší předseda vlády Ladislav Adamec současně prohlásil v tisku, že umělci, kteří podepsali některé petice, nejsou nijak perzekvovaní. To ale nebyla pravda, tak jsem si řekl, že to tak nenechám, a zavolal jsem na ÚV KSČ a chtěl s předsedou vlády mluvit.

Předpokládám, že k tomu nedošlo, protože telefon vám zvedla nějaká soudružka sekretářka.

Lábus: No samozřejmě, a vysvětlila mi, že soudruh premiér má moc práce, ale že by mi mohla domluvit setkání s jeho tiskovým mluvčím, kdyby mi to stačilo. No, co jsem měl dělat, souhlasil jsem, domluvili jsme schůzku a vidím to jako dneska – bylo to v Savarinu v jednu odpoledne v zahradní restauraci, byl krásný den, sluníčko svítilo. „On vás pozná,“ řekla mi na rozloučenou, „soudruh si vás určitě pamatuje.“ Tak tam sedím a čekám a najednou přijde takový malý stařeček, vypadal jako Bohoušek Záhorský v pohádce, a velice pomalu povídá: „Jiří, vítám vás.“ Posadil se a zeptal se mě: „Co si dáme dobrého…? Co říkáte – jahodový pohár, že bychom si dali? Prosím vás, jahodový pohár!“ Tak ho přinesli a on zvolna pokračoval: „Tak co vás trápí, Jiří?“ – „Trápí mě… víte, váš nadřízený soudruh Adamec říká, že umělci, co podepsali petice, nejsou perzekvovaní, ale to není pravda!“ Naklonil se ke mně a povídá: „Můžu vám něco poradit, Jiří? Do politiky se nepleťte, to je svinstvo!“ To mi řekl tenhle člověk! „A co vám zakázali?“ pokračoval. „Pořad Možná přijde i kouzelník. Kvůli mně a panu Kaiserovi, že jsme podepsali petice, je pořad už půl roku v trezoru.“ Jako bych nic neřekl, nenechal se vyvést z míry: „Já ten pořad mám tak rád… A kdo to zakázal?“ Já říkám: „Soudruh Batrla, šéf zábavy.“ – „Liborek? Ale to je príma kluk!“ Já na to: „Já ho teda jako príma kluka dvakrát nevidím.“ On na to: „Tak já mu řeknu.“ Dědek zaplatil pohár a samozřejmě nikomu nic neřekl, pořad šel až v prosinci 1989. Takže takhle to bylo. Byla to marná schůzka, ale bylo zajímavé to slyšet.

A mohl jste odmítat role? Bez postihů?

Lábus: Jo, to jo. Postupně jsem se dostal do situace, že mi nabízeli takové srágory, že jsem prostě řekl, že už to nemůžu dělat. Odmítl jsem třeba seriál Rodáci a ještě několika dalších projektů, řekl jsem, že to nechci dělat. Vymlouval jsem se třeba, že jsem zaneprázdněný, že mám něco jiného.

Pane profesore, normalizace ve filmu a v seriálu je titulek dvojaký, označuje produkci tehdejší i dnešní. Kromě Rodáků, kteří teď zazněli, nejde jen o známé marky jako Třicet případů majora Zemana nebo Okres na severu, ale jsou to taky filmy Smoljaka se Svěrákem nebo velké množství dětských a sportovních filmů. A taky normalizace nějaká témata dokonce otvírala – neznám jiné dílo, které by tematizovalo působení českých učitelů na Slovensku po vzniku republiky, než je film Jiřího Hanibala Leť, ptáku, leť. Jak tedy normalizaci v obrazech vnímáte? Co tehdy zachycovala a co skrze to vidíme my dnes?

Stehlík: To se těžko charakterizuje jednou větou, protože to byla mozaika, nikoli filmy jednotného vyznění. Jsou tam komedie, které měly bavit, jsou na hranici absurdit a dodnes žijí vlastním životem. Pak je tam vztahování se k historii, ale to dojde nanejvýš do pětačtyřicátého nebo osmačtyřicátého roku. Když se podíváte na seriál Gottwald, skončíte na prosluněné stráni s šeříky na jaře 1948, ale o Gottwaldových padesátých letech se nedovíte nic. Podobně fungují Rodáci, filmy z povstalecké historie nebo to, co říkáte o českých učitelích. Ale všechno jsou to věci vztažené ob dvě generace do historie. Takže bych neřekl, že normalizace některé věci otvírala, spíš pracovala s těmi, které už byly bezbolestné nebo se daly snadno modelovat. A pak se objevil fenomén seriálů, nejen těch, které jsme zmínili, ale vůbec to, že film se proměnil v televizi a že ta se stala prvním masovým médiem. Jak píše Karel Kryl: skříňky na civění a modře rozsvícené sídliště, které v pravidelných intervalech sedá k seriálu. To byl částečně charakter doby.

Pane Vieweghu, seriál je skutečně žánr, který je s normalizací spojen, a vy jste dělali taky seriál. Přemýšleli jste při práci o tom, zda nějak tematizovat samotnou tu formu?

Viewegh: My jsme to brali jako pět filmů. V podstatě to není seriál, nýbrž minisérie. My jsme věděli, že materiál v knize je obsáhlý a že nejde zkrátit bez velkých škod – naopak jsme museli několik postav připsat, takže jsme k práci přistupovali maximálně věcně. Ostatně v průběhu psaní se zrodila myšlenka, že těch pět dílů postupuje podle klasické Aristotelovy poetiky, že první díl je expozice, druhý kolize, třetí krize, čtvrtý peripetie a poslední katastrofa. Ono si to tak samo sedlo.

Úspěch seriálu byl enormní, plánujete něco podobného? Nebo je Volha vytěžená?

Viewegh: Volha nebude mít pokračování. Ale máme krásnou látku, román Jaroslava Žáka Konec starých časů, který pojednává o únoru 1948 a o osmačtyřiceti hodinách na malém městečku Pepův Týnec. Kolem tohoto materiálu však zatím jenom našlapujeme. Taky máme v přípravách film podle Jana Zábrany, kombinaci jeho povídek z padesátých let. Ale budeme dělat i současné věci.

To je krásná zpráva! Protože Žákův román je velký český neznámý román, i když vyšel nedávno. Ono našlapování znamená, že hledáte prostředky, nebo se ještě neví, zda to bude?

Viewegh: Jsme úplně na začátku. Původně ten film chtěl dělat Jiří Menzel, poslední dva roky před jeho smrtí jsem se s ním scházel, ale už byl tak nemocný, že to nešlo. A tak mě teď napadlo, že Honza Pachl, který dělal Volhu, už k tomu dospěl, unést tu velkou zodpovědnost už zvládne.

Kdyby tohle vzniklo, je únor 1948 už uzavřená historie, pane Stehlíku?

Stehlík: Nebude asi vzbuzovat takové emoce jako Volha, protože je málo pamětníků, kteří by namítali, že to prožili jinak. Čili je to uzavřená historie ve smyslu, že je to nepamětnická historie, na kterou se můžeme dívat s odstupem a s ním ji i pitvat. Zatímco normalizační věci nás budou ještě tak dvacet let dohánět, protože tak dlouho tu ještě budou pamětníci. U února nebo padesátek může fungovat nanejvýš rodinný zážitek čili tradované prožitky, nikoli osobní.

Pánové, je Pekárek normalizační Švejk? Tak se o něm mluví, nějaké shodné rysy bych u obou našel, ale jak to vidíte vy?

Lábus: Když jsem poprvé četl scénář, opravdu mě napadlo, že Pekárek je Švejk a že se ze všeho nějak vykecá. Dokáže být vulgárně vtipný a řadě lidí to imponuje, hodně lidí se těm jeho fórům směje. Ale zároveň musím říct, že Pekárek je jistě nebezpečnější postava než Švejk.

Stehlík: Pokud je Pekárek Švejk, tak se podívejme znovu a jinak na Švejka – znamená to, že Švejk je svině? Švejka běžně vnímáme jako veselý charakter, ve veřejné paměti je to pozitivní postava. Takže je-li Pekárek Švejk, Švejk nemůže být pozitivní postava a to, že ho máme v hospodách a že z něj citujeme fóry, není tak veselé, jak si myslíme. Ale pokud nám Pekárek nenasvítil Švejka z jiné strany, tak to srovnání kulhá. Já Pekárka za Švejka nepovažuju, protože v něm na první dobrou vidím až příliš mnoho svinstva, zatímco u Švejka to tak nemám. Takže za mě to Švejk není, i když nepochybně umí švejkovat. Ale hnusně, ulepeně, svinsky, ryze negativně a jede neustále na sebe. Bylo mimochodem výborné rozhodnutí postavit do centra Volhy antihrdinu, který jede na sebe, protože tak se strašně hezky vyjevuje – a to strašně říkám schválně –, že režim, který neustále plácá o kolektivismu, o kolektivním úsilí a o pospolité společnosti, má ve svém centru lidi, kteří sólují. A to je dobrá pointa seriálu: takové charaktery pak přece pokračovaly dál v devadesátkách.

Viewegh: Pekárek určitě není Švejk, protože Švejk je chytrák, který si hraje na blbce, kdežto Pekárek je prostě idiot. V jeho charakteristice máme, že ve čtrnácti přečetl Klapzubovu jedenáctku a tím skončil s literaturou. Švejk se sice vymezuje vůči společnosti, armádě nebo císaři, ale vždycky to odskáče: jde na frontu, jde do blázince, dostává klystýry. Zatímco Pekárek to má jednoznačně hozené jenom na sebe. Švejkuje, ale tak, aby z toho měl prospěch.

Ale on není jenom negativní postava. Přece když má někoho rád, snaží se ho neudat. Vy jste se i snažili, aby to nebyla jednoznačně negativní postava.

Viewegh: Snažili, ale je negativní, protože je to takový debil, že si to vlastně ani neuvědomuje a myslí si, že to, jak se chová, je v pořádku. Některé lidi sice skutečně má rád, ale jakmile to ohrozí jeho komfort, udá i je. Zrovna jako udal produkčního Horáčka, který je jeho protipólem.

Debata, která se vede o Volze, je vzrušenější a vášnivější než třeba debata, která se vedla o seriálu České století. Připomínám ho, neboť tematizoval významné okamžiky 20. století.

Lábus: České století byl v podstatě dokumentární seriál. Když jsem studoval postavu pana Adamce, kterou jsem tam hrál, což je vzhledem k tomu, co jsem vyprávěl před chvílí, roztomilé, chtěl jsem přesně znát jeho dikci a gesta. Záznam z jeho prvního setkání s Václavem Havlem nebyl v obraze, byl pouze ve zvuku, tak jsem ho podrobně naposlouchal. A pak jsem měl možnost vidět záznam televizní, když byl Adamec na demonstraci na Letné a když si chvíli myslel, že by se mohl stát prezidentem. Nevím, jestli to tak na záznamu uvidí i ostatní, ale když jsem ho viděl já, přišlo mi, že když shromáždění začalo na Adamce pískat, sklopil hlavu a měl najednou takový potměšilý úsměv. Četl jsem v jeho tváři úlevu ve smyslu: no tak jsem se toho konečně zbavil. Tohle jsem se do té postavy snažil propašovat, třebaže to bylo jenom pár vteřin. Ale vyprávím to proto, aby bylo zřejmé, že pro mě to byla v podstatě dokumentární postava, kdežto Pekárek je směsice lidí a fikce, která nejde do soukromí známých lidí, ale do soukromí nás všech. Lidi možná už zapomněli, jak hrozně žili, a najednou jim Volha celou tu špínu připomněla.

Stehlík: Řekl bych jinými slovy totéž. V Českém století je většina dílů bez pamětníků, je to učebnice dějepisu, jsou to panáci na orloji dějin. Budete se špatně ztotožňovat s Havlem nebo Pithartem. Drobně kritizovaný díl byl kolem Magora a soudu s The Plastic People of the Universe, protože se řešilo, jestli tak sprostě, jak se tam mluví, se mluvilo už před soudem, nebo až po něm. Magor byl povahou udělán trošku z osmdesátých let, a ne ze sedmdesátých, a to se kritizovalo právě proto, že si to kdekdo pamatoval. Ale přesto pořád šlo o velké postavy, s nimiž se hůř ztotožníme. Zatímco ve Volze vidíme to obyčejné, co jsme žili, to, jak jsme chodili nakupovat a stáli ve frontách, něco jsme věčně někde sháněli, někdo nás udal za absolutní blbost, museli jsme si dávat pozor na hubu. S tím se ztotožníme, ta diskuse je vlastně o obraze, o tom, co jsme žili v sedmdesátkách.

Viewegh: České století jsem klukům nezáviděl, protože hrdiny víceméně každý znal, něco o nich četl a měl na ně názor, a najednou se díval na něco, s čím buď souhlasil, nebo nesouhlasil. Takže možná ta diskuse, kterou si kolegové prošli, nebyla tak intenzivní jako ta, jaké čelíme my, ale trvala déle a nebyla zdaleka tak příjemná jako pro nás. Protože my jsme čekali, že někoho naše forma popudí, a to se stalo; a během prvního dílu jsme dostali hodně za uši, ale naštěstí to potom opadlo a diváci se do Volhy zadívali tak, jak jsme chtěli.

Proč vzbudila ohlas Volha, a ne třeba Vyprávěj? To byl taky hit, koneckonců vzniklo šest řad, a výprava díla si s Volhou nezadala. Přesto ke společenské debatě nedošlo.

Stehlík: Vyprávěj šlo oproti Volze po srsti, mělo v sobě víc nostalgie a sentimentu, navíc jeho rytmus byl pomalejší a celé bylo uhlazené. Například si z něj nepamatuju jediné sprosté slovo, zatímco Volha nám zprostředkovala i dobový jazyk, to, jak se lidé mezi sebou bavili ve veřejném prostoru a jak to bylo celé falešné. Jsem ročník 1976, takže vím, že mi rodiče říkali, že na veřejnosti se nemluví sprostě, že se to nesmí. Nesmí se to, aby to nějak vypadalo. A přitom lidé v podnicích a fabrikách běžně sprostě mluvili, i když dětem doma říkali opak.

Jak si jazyk té doby pamatuje vy, pane Lábusi?

Lábus: Když se někdo vrátil po dvou letech z vojny, tak jiná slova než píča snad ani neznal, na vojně byla na denním pořádku, nikoho už nezarážela. Když se po dvou letech vrátíte z prostředí primitivů, to se pak těžko odvyká, kdekdo primitivem zůstal a mluvil dál stejně. Pekárek si svůj způsob mluvy jistě také přinesl z vojny a už u něj zůstal, myslím si.

Viewegh: Když je řeč o těch návycích, tak představitel Standy Pekárka Kryštof Hádek byl na place jenom sedm měsíců a potom mi říkal, že si tu mluvu přenesl nejen domů, ale i do vyjednávání s dalšími producenty a že měl velké problémy se toho zbavit.

Pane profesore, když chcete studentům pustit něco ze sedmdesátých osmdesátých let, co jim ukazujete?

Stehlík: Pustím jim třeba komedii, kterou každoročně znají z Vánoc, nebo některou z absurdit, jako je Atomová katedrála nebo Tam, kde hnízdí ptáci. A když je chci úplně překvapit, pustím jim bezkonkurenčně nejhorší film naší kinematografie, a to je Hroch Karla Steklého. A to je něco tak neuvěřitelného, dívat se, jak se v sedmdesátých letech zkoušeli vyrovnat s těmi šedesátými…

Počkejte, ale Hroch je vychýlený, nekoukatelný film. Není to typický produkt doby.

Stehlík: Není, ale ukazuje, co bylo možné natočit a že je neuvěřitelné, kam až může režimní bájivost zajít. Samozřejmě že existují koukatelné věci, které přežily až do dneška, ostatně vznikla pokračování Sanitky nebo Nemocnice na kraji města, ale nezapomeňte, že Nemocnice byla pořízena za západní peníze, byl to polozápadní pohled, kdepak normalizace, nýbrž modelovaná realita. Víte, těžko najdete v době, která si sama lže do kapsy, něco, co ji bude charakterizovat.

Volha „zpřístupnila“ normalizaci, co dalšího podle vás jako historika potřebujeme otevřít, o čem dalším se bavit? Jaké dílo by mělo vzniknout, co by nám pomohlo ve společenské debatě?

Stehlík: Hodně by mě zajímalo takové, které by naplno předvedlo, co poslední díl Volhy naznačil – kontinuitu mezi koncem osmdesátek a devadesátkami. Které by ukázalo, že Pekárkové nezmizeli a že jsou pořád mezi námi. Dohrát první půlku devadesátek, předvést, že si z normalizace neseme mentální paměť. Seriál Devadesátky byl skvělý, ale byla to kriminálka, kdežto Volha devadesátek nám prozatím chybí. Čili obraz propojení desetiletí od roku 1985 do roku 1995 by mě zajímal.

Pan Viewegh už řekl, že Volha pokračovat nebude.

Viewegh: Ony ty devadesátky v románu jsou, jenomže je tam taky znát, že Karel Hynie byl trošku ukřivděn, že ho z televize vyhodili. Navíc nám se líbila suverénnost, s jakou popisoval dvacet normalizačních let, a tak jsme si devadesátky dovolili vyndat. Ostatně devadesátý rok byla i lepší tečka.

Lábus: V posledním díle Volhy je skvělé vidět tu infiltraci režimních hajzlů do normálního života. Agent StB má bezpečnostní agenturu… Takový gauner, a normálně žije a chodí tady mezi námi. I Pekárků jsou tady a všude na světě tisíce. To je vůbec problém, že blbců je všude víc než neblbců.

Jak se vám s tím žije?

Lábus: Strašně, ale já jsem pesimista po tatínkovi. Protože ten, když jsem třeba jen zakašlal z nachlazení, se na mě podíval a pravil: Konec, konec, umírá, tubera – Táto, nesejčkuj! volala maminka – Kdepak, mámo, tubera, konec, konec! Tak takový jsem já.