Na novoročním projevu prezidenta republiky jsou pozoruhodné tři momenty. První je rozumná prosba nepoměřovat celý loňský rok předvánoční střeleckou orgií na FF UK v Praze (byť tu prosbu Petr Pavel lehce znehodnotil výzvou nehledat další viníky, tedy nezajímat se o chování policie ještě před zásahem). Věta „Nemůžeme se kvůli strachu vzdávat svobody.“ je samozřejmost, jakou už dávno před Pavlem měli zdůrazňovat i další ústavní činitelé.

Druhým momentem v projevu bylo nadbíhání mladým lidem. Těm prezident slíbil, že zapracuje na tom, aby politika a společnost obrátily svou pozornost k potížím mladší a nejmladší generace. Jaké potíže to jsou? Vedle digitální bezbřehosti dnešního světa hlavně tyto dva trendy: „Uvědomuji si, jak neutěšitelné je pro vás myslet na budoucnost, kde se zdá téměř nemožné dosáhnout na uspokojivé bydlení a ekonomickou samostatnost, na budoucnost ve světě, kde se životní prostředí hroutí.“

Třetím pozoruhodným momentem byla výzva k přijetí eura. Prý je „načase, abychom po letech začali dělat konkrétní kroky“ v tomto směru. Proč? No protože jsme takový závazek dobrovolně přijali při vstupu do EU. Ani to není pravda, zavázat se k přijetí společné měny jsme se museli, pokud jsme do Unie vůbec chtěli vstoupit, jakože jsme (z jiných důvodů, než bylo euro) chtěli.

Podle Pavla je společná měna „logickou budoucností“. A na to přišel jak? Po ekonomické stránce by se musel nejprve vypořádat například s tezí Lukáše Kovandy, že inflace posledních dvou let (dotační večírek rozjetý Andrejem Babišem za covidu a pak Petrem Fialou zcela nezvládnutá energetická krize) by u nás s nižšími úroky Evropské centrální banky byla ještě vyšší. Eurozóna v časech krize prokazatelně nefunguje, jak víme z let 2009 až 2012. Logická může budoucnost s eurem připadat jen někomu, kdo považuje za politickou nevyhnutelnost směřování k evropské federaci.

Pavel už za devět měsíců na Pražském hradě stihl navrhnout zrušení různých práv veta členských zemí EU, stihl navrhnout, aby se stát připravil o část majetku a vyvedl ho do „společné nadace“ s Lichtenštejnskem, teď do třetice navrhuje odevzdat měnovou a s ní potenciálně ještě fiskální suverenitu. Podvyvinutý smysl pro českou státnost je zatím nejcharakterističtějším rysem tohoto prezidenta.

Máme na Hradě člověka, pro jehož myšlení jako kdyby napsal před sto lety Jevgenij Zamjatin ve slavném románu My následující pseudoúvahu: „Představte si dvě misky vah – na jedné leží gram, na druhé tuna, na jedné já, na druhé my. Jednotný stát. Připustit, že já může mít nějaká práva ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti a jediná cesta od bezvýznamnosti k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny.“ Ale Zamjatin to samozřejmě psal jako varování před lidským sklonem splývat s něčím větším a silnějším.