Při rozhodování o novém rodinném bydlení mnoho lidí nápad na rekonstrukci domu v historické zástavbě města rovnou zavrhne. Kromě jiných bývají důvody strach ze stísněnosti a nedostatku denního světla. Mladí architekti ze studia BYRÓ svou nejnovější realizací ale ukazují, že takové obavy mohou být zcela liché.

Minuta pozornosti

Při procházce svažitou ulicí pár minut chůze od hlavního kutnohorského náměstí vám společnost dělá nižší zástavba řadových domů, které mají velmi rozmanitý charakter od reprezentativních paláců s bohatou štukovou výzdobou po docela obyčejné stavby. Stejně je to i s jejich kondicí, některé už zvenčí napovídají o nedávné rekonstrukci, jiné působí dojmem, že už se jí ani nedočkají. Jeden z nich však působí docela jinak. A to svou jedinečností, ovšem ne takovou, která na sebe sebestředně strhává pozornost.

Většina lidí kolem něj asi projde bez povšimnutí, zato ti vnímavější vidí krásně provedené jednotlivosti – vroubkované fasády přízemí, světle zelená okna i dveře lehce zasazené do hloubi domu, pískovcových schodů nebo překvapivě masivního betonového parapetu. Kdo může vstoupit dovnitř, záhy zjistí, že veškeré tyto motivy se v rafinovaných variacích proplétají doslova od sklepa až po střechu.

Klaplo to

Že se pětičlenná rodina přestěhuje právě sem, bylo vlastně racionální rozhodnutí. Do té doby spokojeně žili na vesnici kousek od Kutné Hory, kvůli dětem ve školním věku se ale rozhodli pro město, aby nemuseli řešit dojíždění. Do oka jim padl objekt s dlouhou historií. Původně středověký dům zcela shořel a na jeho místě vyrostl na konci 19. století objekt, který v 70. letech minulého století prošel rozsáhlou a nepříliš citlivou rekonstrukcí. A protože spolupráce s jedním architektem na doporučení moc nefungovala, rozhodli se manželé oslovit studio BYRÓ, jehož předchozí realizace je zaujaly.

Tentokrát už spolupráce klapla. Studio se mělo nejdřív zabývat pouze interiérem, protože však architekti nejraději řeší věci koncepčně od a do z, pustili se po domluvě i do exteriéru – kromě fasád i do řešení dvorku i garáže. Architektům Janu Holubovi a Tomáši Hanusovi se obdivuhodným způsobem podařilo provázat právě tyto zpravidla oddělené světy interiéru a exteriéru, a to po estetické i fyzické stránce. Nejsou to jen materiály, struktury a barvy, které se prolínají celým domem, ale především průhledy a práce se světlem díky centrálnímu světlíku, který umožňuje přirozeně osvětlit celou hlubokou dispozici domu.

Majitelé měli jasnou představu o tom, jak by měl jejich nový domov působit. „Po klientech pokaždé chceme, aby na začátku připravili takový moodboard ukazující, co se jim líbí. A v tomto případě byl mimořádně vkusný, řekl bych vrstevnatý,“ říká architekt Jan Holub o výběru referenčních projektů majitelů a rozhlíží se po obývacím pokoji, ze kterého je díky velikému fixnímu oknu nádherný pohled na zahrádku i kostelní věž na obzoru. Každé zákoutí je tady promyšlené a dotažené do posledního detailu škrábané omítky, odhaleného zdiva, volby materiálů nebo perfektně zvládnuté truhlařiny. „Občas jsme záměrně pracovali s určitým sentimentem, jindy jsme se ho ale chtěli naopak zbavit. Celkově je ale, myslím, dům velmi romantický,“ podotýká Tomáš Hanus.

Architektům se podařilo dostat světlo prakticky do všech místností včetně toalet. To umožnil primárně světlík, ale také nespočet nečekaných průhledů například oknem ze schodiště do obýváku a využitím stěn z luxferů nebo profilovaného skla. Je to velmi působivá hra plná překvapivých momentů. Při pobývání uvnitř člověk snadno zapomene, že je mezi staletými zdmi.

Motiv prolínání starého s novým a vnitřku s vnějškem byl ostatně hlavní motiv celého projektu, který může být velkou inspirací pro každého, kdo podobné bydlení zvažuje. Historické domy toho zkrátka dokážou dodnes nabídnout víc, než bychom často čekali, a je jen na návrhu, aby jejich potenciál naplno využil.