Každou neděli vysílá Česká televize nějaké dramatické dílo, tu minulou se ale na obrazovkách měla odehrát událost. Drama s vážným tématem, vycházející ze skutečné události, v hlavní roli s třiadevadesátiletou Jiřinou Bohdalovou. Umělecké kvality televizního filmu Svatá režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Marka Epsteina na tomto místě hodnotit nebudu, troufnu si ale tvrdit, že je to dílo pro zdejší tvorbu v něčem příznačné, vybere si vážné a v něčem velice dnešní téma, ale moc toho k němu neřekne, vlastně se z toho trochu vykroutí, položí otázku a přispěchá s hodně snadnou a přibližnou odpovědí. Následují spoilery.

Inspirací pro film byl osud Věry Sosnarové, která na veřejnosti vystupovala jako přeživší gulagu, vyprávěla o tom na besedách, vznikla o ní i kniha. Jenomže ten její příběh se nezakládal na pravdě, ukázalo se, že v sovětských pracovních táborech nikdy vězněna nebyla. V zásadě stejné je to s hrdinkou Strachova filmu. I Olga měla být vězněna v SSSR a teď o tom publikuje a přednáší na školách. Má ji vyznamenat prezident, a proto se jí dostává širší publicity, novinářka z Reflexu, která s ní dělá rozhovor, ale pojme jistá podezření, jež časem začne sdílet i Olžina dcera...

Olga ze Strachova filmu dopadne jinak než její předobraz, na rozdíl od Věry Sosnarové není odhalena. Respektive je, ale novinářka, která o ní zjistí pravdu, si ji nakonec nechá pro sebe. Je to tak prý lepší. I finále snímku je vůči postavě Olgy velmi smířlivé. Strachův a Epsteinův film byl v médiích přijatý spíš kriticky. Někdy vysloveně odmítavě, a to z morálních důvodů. „Poselství Epsteinova a Strachova filmu je natolik obludné, že bychom se jím snad ani neměli zaobírat jako uměleckým dílem,“ napsal pro server Aktuálně.cz Tomáš Stejskal. Ani já s poselstvím filmu Svatá nijak nesouzním, připouštím ale, že by bylo možné ho prezentovat tak, aby se nad ním nesouhlasící divák třeba zamyslel. Že i teze, které na mě zapůsobí „obludně“, je možné vyjádřit způsobem, který má nějakou uměleckou hodnotu a vnitřní přesvědčivost. To ale, obávám se, není případ filmu Svatá, který si s tím vážným tématem spíš jen tak pohrává.

Postava novinářky Reflexu v závěru řekne, že se pravdu o Olze rozhodla nepublikovat, protože její vystoupení na lidi vždycky silně zapůsobí, že umí pravdu o táborech vyjádřit přesvědčivěji než ti, kdo jimi skutečně prošli, a poselství, jež šíří, je důležité a potřebné. Olga dokonce může být tak přesvědčivá právě proto, že vězenkyní nebyla. Realitu života vězňů znala z distance (pracovala v táboře jako kuchařka) a to jí umožnilo ji vnímat jaksi pravdivěji a šířeji, než kdyby mezi koncentráčníky patřila, pozice pozorovatele je pro zprostředkování pravdy jaksi výhodnější. To je sice pro někoho možná efektně znějící, ale naprosto pomýlený a váhu postrádající argument. Autoři si přece musejí být vědomi toho, jak strhující a přesvědčivá svědectví po sobě někteří o komunismu i nacismu zanechali, jistě slyšeli o Solženicynovi, Šalamovovi, Tadeuszovi Borowském, Karlu Peckovi, Dagmar Šimkové, Primovi Levim a dalších a dalších. Mají snad dojem, že kdyby na jejich místě byl člověk, který úděl vězně nesdílel a jenom se tak tvářil, napsal by to líp? Navíc přesvědčení filmové novinářky o Olžině mimořádném talentu vyprávět a oslovovat mladou generaci moc nedopovídají scény ve Svaté, v nichž má hlavní postava ten talent projevovat. Pokud tedy v tomhle smyslu nejsou míněny záběry, na nichž Jiřina Bohdalová tluče o sebe dvěma poklicemi, aby mládeži ukázala, jak se na Sibiři zahánějí medvědi. Problém filmu Svatá není „obludnost“ jeho teze, ale to, že ta teze autorům nestála za hlubší zamyšlení, je v díle, které celkově trpí přibližností ve vztahu k historickým reáliím, jenom efektním ornamentem, za nímž není znát úsilí něčeho se dobrat. To je pak těžké...