Protest zaměstnanců humanitních fakult za vyšší platy vyslal, jak praví oblíbené klišé, výrazný signál. Jenže přesnější by bylo říct, že v tom vysílání byl nejen signál, ale i hodně šumu. Hlavním generátorem šumu jistě byla okolnost, že procházíme dobou bezprecedentní inflace, jež ukrajuje z příjmů prakticky každého, a nátlakové akce dožadující se zvýšení příjmů je třeba očekávat. Takže pochod akademiků a studentů s názvem „Hodina pravdy“ spadl vjedno s protestem odborářů, komunistů a Andreje Babiše před Úřadem vlády, přičemž o víkendu předtím policejní prezident vznesl v televizi požadavek, aby policisté pobírali 140 procent průměrného platu, a to ze zákona. Je možné, že místo aby inflace ustupovala, teprve pořádně roztočí mzdovou spirálu, v níž bude 140 procent průměrného platu požadovat úplně každý.

Jako každý, kdo demonstruje za vyšší platy ze státního, museli i účastníci humanitního protestu veřejnosti prezentovat, proč si právě jejich obor vyslyšení zaslouží. A tady jsme se ve vystoupeních a textech akci provázejících dozvěděli víc, než by člověk – včetně organizátorů – čekal.

Uveďme v rychlosti jeden příklad. „Kdo vám přeloží druhou sérií Squid Game?“ hlásal jeden transparent. Nikdo, zájemci o tento úspěšný a marxisty oblíbený korejský seriál si stáhnou titulky v angličtině. Nebo někdo tyto anglické titulky přeloží do češtiny. Je to nedokonalé, ale takhle funguje za globalizace spousta věcí. Brzy to obstará umělá inteligence. Samotná znalost cizího jazyka je dovednost a není nutně podmíněna těmi dalšími poznatky, jež od absolventa studia jazyka na filozofické fakultě očekáváme.

Většina argumentů, jež jsou pro důležitost humanitního vzdělání (nejen při příležitosti současné akce) uváděny, je pofiderních. Něco na nich je, ale zpravidla jen částečně nebo podmíněně. Jsou třeba vytahována jména úspěšných lidí, kteří měli humanitní vzdělání. Ale není jisté, jestli ti lidé dosáhli úspěchu právě díky tomuto vzdělání.

My se v tomto komentáři budeme distancovat od názorů, že humanitní fakulty dnes produkují nesmírné množství studentů obskurních oborů, „různý sociology, politology, gender studies, tydlencty nesmysly“, jak řekl Marek Benda, kteří jsou k ničemu. A přihlásíme se ke stanovisku, že humanitní akademici jsou špatně placení.

Když se mluví o tzv. elite overproduction (termín Petera Turchina), je třeba říct, že zdaleka nejde jen o absolventy ideologických oborů jako gender studies ani oborů jako antropologie nebo psychologie, jež byly ideology kolonizovány. Ti lidé jsou vděčnými objekty memů, ale není jich zas tolik, u nás asi ještě méně než na Západě. Ale stejně bezcenné, ale přitom v absolventech vyvolávající očekávání, že si přilepší a budou patřit k „elitám“, nebo aspoň pracovat v teple a pod střechou, jsou i diplomy z různých obchodních a byznysových škol, škol veřejné správy nebo médií – jakéhokoli „okecávacího“ oboru.

Problém je, že když jsou akademici nějakého oboru špatně – absolutně i relativně – placení, vytváří to bludný kruh. Zůstanou tam ti méně schopní a bystří. A ti jsou pak reklamou na to, proč někteří na tyto obory koukají skrz prsty a peníze by jim nepřidávali. Příklady odborníků z humanitních oborů, kteří dokázali svým veřejným vystupováním u studentů i dalších lidí vzbudit zájem, fascinaci, dychtivost po vědění a chuť přemýšlet, existují – ve světě i u nás. Zdůrazněme, že teď nemáme na mysli lidi, kteří svou „konkurenceschopnost na trhu práce“ osvědčili komerčním úspěchem, nýbrž opravdové znalce oddané svému oboru. Ale máme je spjaté s konkrétními výkony a myšlenkami, ne s tím, že přednášejí na fakultě. A je jich málo. Typičtější jsou prodavači frází a klišé, na jejichž vystoupení v televizní debatě nás potěší hlavně to, že si můžeme odskočit udělat kávu.

Ale pak tu jsou skutečně fenomény, které nás v tom pocitu, že těmhle lidem přidávat netřeba, mohou utvrdit. Michal Hořejší napsal do Deníku Referendum článek „Filozofické fakulty nemají moci sloužit, nýbrž jí čelit“, který je ukázkou toho, jak se v moderní akademii ústředním předmětem zájmu stala moc, která vědění z této pozice vytlačila. Jestliže vypíchnete do podtitulku, že „rolí filozofických fakult je neustále pokoušet mocenský status quo. Za peníze státu“, pak dáváte najevo, že se toho lepšího postavení ve společnosti nechcete domoci dohodou a přesvědčováním, nýbrž že si ho vydupete. To může fungovat lépe v Americe, kde jsou ty nejvlivnější univerzity nestátní a žijí ze školného a z nadačního jmění. Tam skutečně můžete ideologicky ovládnout bohaté studenty klienty a s touto armádou přinutit zbabělé univerzitní byrokraty, aby vám ustupovali. Tam, kde jsou školy financovány státem, to moc nejde.

„Podstatou univerzit totiž není nějaké naplňování poptávky, ale předávání tradice trvalé kritiky moci,“ píše Hořejší a hned vidíme tu přesmyčku. V první větě má pravdu, ale ve druhé provádí příznačnou záměnu. Univerzita skutečně musí být svobodná a za určitých okolností i jít proti moci. Ale to není její primární účel, tím je rozvíjení vědění. Jinde Hořejší vysvětluje pojem „kritické myšlení“ jako „schopností nazírat samo vědění coby jeden z klíčových prostředků nabývání a upevňování společenské hegemonie“. A to je právě problém s tímto pojetím univerzity. Když přijmete za svůj boj proti hegemonii, stává se to vědění nástrojem, který musí tomu boji sloužit.

To byla ukázka z akademického diskurzu. V posledních dnech vzbudil pozornost článek na webu a2larm, v němž autorka Ela Plíhalová popsala problém, že zjistila, že má stotisícový dluh. Vznikl tak, že se spolu se svými spolubydlícími rozhodli ošidit majitele pronajatého bytu o první nájem a pak jeden ze spolubydlících, který dostal vybírání částky na nájemné na starost, zase ošidil je. Načež zmizel. A smlouva je psaná na Elu.

Ela je toho názoru, že by dluh platit neměla, protože majitel je bohatý. Jenže k tomu názoru nedospěla tak jako každý normální příslušník lůzy, nýbrž s pomocí bichle Davida Graebera Debt: The First 5000 Years.

Plíhalová tak dosáhla jisté proslulosti a veřejnost objevila její podcast Rozpustilý*í. Jak napovídá pravopis, podcast je vzácným, ale vysoce vyvinutým exemplářem importu špičkové woke ideologie do českých podmínek. Ela je absolventkou London School of Economics a je queer. Podcast dělá ještě s kolegyní vystupující na Instagramu pod jménem kaaamosss, která je taky queer – obě jsou „woman-passing“, tj. v běžném společenském provozu jsou považovány za ženy – ale už si nechává dělat top surgery, tj. odstranění prsou, na něž vybírá finanční příspěvky.

Notorietu tomu podcastu získala pasáž, kde protagonistky diskutují o incestu. Ne že by ho doporučovaly – to zdůrazňují, že ne. Ale dekonstruují ho.

Na tomto podcastu je cosi vskutku démonického. Projevem by v zásadě mohlo jít o dvě hihňající se puberťačky. Jen je prošpikován nesmírným množstvím anglicismů a nesnesitelným uptalkem (intonační afekt, kdy na konci věty zvedneme hlas jakoby do otázky, zda jsme se vyjádřili správně), který Ela pochytila v Londýně.

Vypadá to asi takhle: „Incest je v jinejch kulturách definovanej jinak. A tabu okolo incestu bylo využívané k tomu, aby se mohly vyměňovat ženy za nějaké věno nebo za nějaké peníze … Ty reproduktivní schopnosti žen mezi různejma komunitama a různejma kmenama, aby ty pokrevní linie byly zdravý. Takže tabuizování incestu souvisí dost s bělošstvím.“

„Hustý,“ žasne partnerka.

„Ale samozřejmě se zase vyměňovaly ženy,“ pokračuje Ela. „Někam se posílaly, než aby muži někam jeli do světa. (...) Jakoby heteronormativní reproduktivita a tabuizace homosexuality a tabuizace incestu jsou všechno jako propojený věci,“ uzavírá Ela. „Ježiš, děkuju moc za tenhle antropologický vstup,“ opět obdivně vydechne kolegyně.

A takhle to jde pořád dál, za queer hihňáním se skrývá metoda, byť na úrovni primitivního „propojování věcí“, jejímž cílem je delegitimizovat západní pojetí sexuality a rodiny. Ač neradi, jsme naplno vtaženi do oněch neblahých kulturních válek – jinak to nejde říct.

„Nukleární rodina je konstrukt, hodně násilnej konstrukt. To je tak hrozně kapitalistickej konstrukt, jako kdy nukleární rodina se vůbec stala věcí, co nám přišlo jako ten způsob, jak máme žít, jo… Pozdně kapitalistickej a hodně jako bílej konstrukt a samozřejmě mateřství je konstrukt a otcovství je taky konstrukt. A říkat, že to tak není, a esencializovat to, nejenom to pohlaví, ale i ten gender, je samozřejmě extrémně jako homofobní.“ To není parodie ani výmysl. A dokonce mají podcasterky svým způsobem pravdu.

Před dvěma lety jsme v Echu psali o knize antropologa Joea Henricha o „nejdivnějších lidech na světě“ (The WEIRDest People in the World) s podtitulem „Jak se Západ stal psychologicky výjimečným a mimořádně prosperujícím“. A Henrichovou bohatě doloženou tezí je, že za západním rozvojem vědy, průmyslu, systémů neosobních pravidel a prosperity stojí revoluce pojetí rodiny, již podnikla raná křesťanská církev zhruba v prvním tisíciletí své existence v západní Evropě. V jejím centru bylo, jak démoni správně tuší, vymýcení incestu. Nejen toho bezprostředně pokrevního, ale i v širší linii. Tak Západ zrušil kmenové uspořádání a podporoval vznik nukleární rodiny.

Takže woke ideologie míří tupě, ale správně – na základy toho, co chce zničit. Proto je tak posedlá sexem. Proto se Ela dlouze rozplývá nad britským seriálem I May Destroy You – protože je v něm sex pojímán „jako velmi všední, pragmatická věc“. Důležitým zdrojem pro „research“ Plíhalové je pornografický server Pornhub, z něhož si zřejmě dělá představu o lidských vztazích.

Nápadným symptomem ideologické indoktrinace je třeba to, jak často používá Plíhalová výraz „těla“ tam, kde by normální člověk řekl prostě „lidi“. Disociovat tělo od lidského já je důležitým mezikrokem při likvidaci tradičního pojetí pohlaví. Z těla je pouhé „lego z masa“, jak říká Mary Harringtonová, jež lze chirurgicky, odstraněním prsou nebo penisu, uzpůsobit v požadovanou podobu odpovídající subjektivnímu genderu.

Bylo by to všechno k smíchu, kdyby se z toho v anglosaských zemích, nejvíce postižených woke nákazou, nestal ústřední společenský problém. Kdyby tato ideologie neobjevila skrz sex a sociální sítě, jak k sobě přitáhnout nejzranitelnější mladé lidi a rozvíjet u nich latentní duševní poruchy. Jak z nich vytvořit odcizená klubíčka úzkostných nervů, která si sugerují, že žijí pod útlakem či přímo „genocidou heteronormativity“.

Pokud má někdo dojem, že jsme od tématu postavení humanitních akademiků už zase utekli ke kulturním válkám, tak Plíhalová je doktorandka na Katedře sociální a kulturní antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.