Celík je přehlíženou žlutě kvetoucí kytkou našich humen, roste na stráních, okrajích lesa, světlinkách a pasekách. Vzrůstem a silou umí být poměrně výraznou kytkou a jeho štíhlá nevětvená květenství ho na první pohled odlišují od jeho péřitého příbuzenstva s metlami květů. V mnoha varietách prochází celým eurasijským prostorem a všude léčí neduhy ledvin.

Po světě se toulá zlatobýlů zhruba sto až sto dvacet druhů, a zatímco Jižní Amerika či eurasijský prostor mají svůj zlatobýl v mnoha varietách, Severní Amerika šla jinou cestou. Zlatobýlů tam najdeme víc než sedmdesát různých provedení. Samozřejmě, na prvním místě jsou legendární prérijní vysoké druhy, ale jsou tu i druhy skalní, vysloveně pobřežní z písků, stejně jako druhy hajní anebo vázané na lužní vlhké louky a břehy. Také nejde o jednu a tutéž žlutou kytku lišící se třemi chlupy, ale jsou to rostliny na první pohled velmi rozdílné vzrůstem, listy, květenstvím i celým společenstvem, v kterém žijí. No a jak už to tak v pohádkách bývá, mezi těmi sedmdesáti jsou dvě černé ovce, které zlobí. Oficiálně je to sice jen jedna, ale to by nebylo ono, zlobí obě. Jsou vysoké, rozšířené po celé Severní Americe a velmi nápadné.

Čím zlobí? Mají velkou konkurenční schopnost a ideálně vyladěnou životní strategii mezi klonální a nonklonální. Co to je? Lapidárně řečeno bere to spodem i horem. Umí se dobře a efektivně semenit i rozrůstat pod zemí. To by ještě nebylo samo o sobě nic tak neobvyklého, ale on umí vstoupit do již stabilních stálých společenstev. Tuto dovednost ovládá velmi málo rostlin. Ačkoli jsou jeho mladé výhonky jedlé, bývá spásán velmi málo. Díky svým schopnostem se dostal i na jiné kontinenty a zlobí na pokračování.

Nedaleko Labe jsou pískovny. Starý průmyslový areál, trať a léta zanedbávané louky zarůstající sukcesně lesem. Osiky, jívy, sem tam bříza, pár prvních doubků. Místo je narušené člověkem, takže tu potkáme každého, kdo se chytne. Pelyňky, třtiny, čekanky, vratiče, mrkve, turany a zlatobýl. Vrby, olše, svídy, střemchy. Druhovou pestrostí převládají druhy domácí, přespolní ovšem do počtu tvoří významnou část. Výsledkem bude velmi brzy nesourodý les, v kterém se zrovna tady prosadí i některé tvrdší druhy jako třeba zmíněný dub. To je spíš štěstí. Dravé byliny budou vytlačeny na okraje. Tam zlatobýl už je a bude i nadále dominující druh.

Kde se vzal? Kdo ho sem přitáhl? Americké zlatobýly byly introdukovány do Evropy již v 17. století a jsou tu s námi nějakých 350 let. Pokud se ptáte, jak to, že zlobí až teď, ptáte se zcela správně. Můžeme umenšovat svou vinu nálepkováním rostlin a výkřiky o jejich vině. Nic to ale nezmění na faktu, že do kulturní krajiny vstoupily tyto rostliny především díky nám. V udržované zemědělské krajině neměl zlatobýl naprosto šanci. Na svou vítěznou cestu se vydal po železnici spolu s řadou jiných druhů, ale ani tady mu pšenka nekvetla, dokud byly pešunky vypásané a udržované.

Indiáni využívali semena coby jedlá a kořeny jim pomáhaly od bolesti zubů. Thomas Edison si všiml obsahu kaučuku v listech a vyselektoval třímetrový zlatobýl s obsahem 12 %. Ford T, který mu věnoval Henry Ford, měl gumy právě ze zlatobýlu. Jde nepochybně o zajímavou energetickou rostlinu, pro jejíž šíření do naší flóry jsme v posledních třiceti letech vytvořili maximálně příznivé podmínky. Teď máme, co jsme si zasloužili. Nežli se marně z dotací snažit o vyhubení nevyhubitelného, položme si otázku, jak s ním žít a k čemu nám může být dobrý. Neplaťme si hitlerování, ale edisonování.