Půl milimetru není zrovna moc. Na pořádné spatření něčeho tak malého je dobré vzít silnou lupu, ne-li slabý mikroskop. Ale vědecké revoluce někdy vyrostly i na menších základech. Když kolegové slavného fyzika lorda Rutherforda roku 1932 poprvé rozštěpili atom, neměli šanci se na výsledek své práce podívat vůbec. Biologie ovšem pracuje s většími objekty než atomová fyzika, zobrazovací metody během stovky let také výrazně pokročily, a tak se jeden tým z Weizmannova institutu mohl se svým čerstvým dílem pokochat i vizuálně.

Byla to embrya, lidská embrya, technicky vzato „modely“ embryí, protože věda zase jednou předběhla legislativu a se vznikem něčeho takového se úředně nepočítá. Normální embryo totiž vzniká – v těle nebo v laboratorním skle, to je úplně jedno – spojením spermie a vajíčka. Tak to funguje u pavouků, ryb, ještěrek i lidí.

Některá embrya ve Weizmannově institutu ovšem vznikla z běžné tělní buňky. Byly to, de facto, klony svého dárce.

Buňky odborné a neodborné

Běžná tělní buňka nemá na první pohled s embryonálním vývojem nic společného, snad jen to, že se kdysi dávno z toho embrya vyvinula. Běžná tělní buňka je specializovaná a hraje v organismu jednu konkrétní roli. Třeba je součástí kůže a chrání tělo před vnějším prostředím, nebo se podílí na myšlení v mozku, nebo se potuluje v krevním řečišti a hlídá, zda se do organismu nevplížil nějaký nepřítel. K této specializaci dochází právě v době, kdy embryo v těle matky roste, a to v té nejčasnější fázi vývoje. Novorozenec už se podobá dospělému člověku v tom, že má všechny tkáně pěkně diferencované: toto jsou kosti, toto jsou oči, toto je srdce. Rozdíl mezi ním a dospělým člověkem je sice ještě značný, ale jde spíš o rozměry a některé detaily fungování než o fundamentální rozdíly v samotné stavbě těla.

Každá tělní buňka má ovšem hluboko ve své minulosti okamžik, kdy ještě specializovaná nebyla – právě v době, kdy její předchůdkyně tvořily embryo. Z této minulosti si s sebou nese kompletní kód DNA pro celý organismus, ze kterého využívá jen určitou část, potřebnou pro svoji vlastní funkci. DNA v organismu bychom mohli volně přirovnat ke klavíru. Na klavír zahrajete skoro cokoli, ale jednotlivé buňky mají svoje vlastní „písně“ a sahají jen po určitých klávesách; ty ostatní nevyužívají. Existuje dokonce jedna z mnoha teorií stárnutí, která říká, že stárnutí je způsobeno tím, že buňky pozvolna „zapomínají svoji píseň“ a zamotávají do ní tóny z cizích písniček. Jinými slovy, že se třeba plicní buňka začne chovat tak trochu jako kožní. A že čím víc se takových buněk, které si nejsou jisty svou vlastní identitou, v těle nahromadí, tím víc degenerativních chorob charakteristických pro stáří z toho vzniká.

Návrat do minulosti je každopádně pro buňku možný. Říká se mu dediferenciace a obecně je nežádoucí. Tímto směrem leží rakovina, chaotické bujení tkáně, která k ničemu neslouží, žije jen sama pro sebe a odebírá tělu tolik energie a živin, že jej časem zabije. S dediferenciací se ale experimentuje i v laboratoři. Cílem je vytvořit kmenové buňky.

Kmenová buňka je buňka, která ještě nemá jasnou identitu a může se přeměnit do několika jiných podob, případně dokonce do libovolné podoby. S pomocí kmenových buněk by šlo „záplatovat“ orgány zdevastované nemocemi, například srdce po infarktu, nebo dokonce obnovovat celé chybějící tkáně, třeba jednotlivé vytržené zuby. Krásná teorie je ovšem komplikována dvěma skutečnostmi. Jednak se kmenové buňky v těle chovají všelijak, a nezvládne-li se proces dokonale, může vzniknout víc škod než užitku; třeba právě rakovinné bujení nebo nějaké jiné patologie (například určitý typ kmenových buněk, s jejichž pomocí se dá posílit nemocné srdce, má zároveň sklon vyvolávat u příjemce nebezpečné arytmie). Druhý problém je v tom, že kmenových buněk je v lidském těle poměrně málo a s věkem jich ubývá. Právě staří lidé, k jejichž léčbě by se využily nejlépe, jich mívají nejméně.

Kde ovšem kmenové buňky nejsou „od přírody“, tam by se možná daly vyrobit. Vlastně: škrtněte „možná“. Kmenové buňky se dají vyrobit. Jako vždy je v tom ovšem několik háčků.

Zpátky do minulosti

Japonský vědec Šinja Jamanaka si roku 2012 vysloužil Nobelovu cenu právě za výrobu kmenových buněk v laboratoři. Podařilo se mu totiž identifikovat směs čtyř genů, jejichž působením na běžné buňky lze dosáhnout toho, že se z nich stanou buňky kmenové. Používá se pro ně zkratka iPSC, indukované pluripotentní kmenové buňky.

Jamanakou objevený proces není moc produktivní, při jeho původním pokusu se v kmenovou buňku změnila jen jedna z několika tisíc buněk. Jeden ze čtyř Jamanakových faktorů, známý pod jménem c-Myc, je navíc silný onkogen a pouhá naivní aplikace kmenových buněk do těla pokusné myši má tendenci vyvolávat u myší rakovinu. Před prvním pokusným nasazením u lidí bylo potřeba najít bezpečnější způsoby, jak kmenové buňky vyrábět a jak s nimi zacházet. Dnes už běží ve světě několik desítek klinických pokusů s nasazením iPSC na lidech, ani jeden terapeutický postup však zatím nebyl schválen k plošnému použití. Snad se dočkáme aspoň do roku 2030; některé mezivýsledky jsou totiž nadějné.

Pokusy „ve skle“ se dělají daleko snáz, protože při nich nikomu nehrozí bezprostřední újma. Většina z nich se točí zas jen kolem konkrétních tkání, třeba cév nebo nervů. Někteří vědci ale zkusili zajít ještě dál. Co takhle vrátit se v čase až do opravdového okamžiku nula, do chvíle krátce po početí?

Ukázalo se, že je to možné. První pokusy vedly jen k ojedinělým embryonálním buňkám. Letos se ale izraelským vědcům podařilo to, co dřív nikomu jinému: pod jejich mikroskopy se objevila opravdová embrya se všemi součástmi, které mají od přírody mít, nerozlišitelná od embryí vzniklých přirozeným způsobem. Produkovala dokonce i hormony časného těhotenství, které dokázaly zabarvit těhotenské testy dočervena. Zkrátka: potenciální malí lidé.

A jejich „rodiči“ byly přitom jen buňky. V některých případech staré „zavedené“ linie kmenových buněk používaných v laboratořích už léta, v jiných buňky ze vzorků kůže, odebraných živým lidem. Na tento druh původu by i moderní úřední formuláře, které „matku a otce“ nahrazují „rodičem jedna a rodičem dva“, byly krátké. Kdyby se z těchto embryí narodily děti, šlo by o klony dárce. Něco jako vaše jednovaječné dvojče, jenom o generaci nebo dvě mladší.

Čtrnáct dní, a co bude po nich

Žádné děti se z izraelských umělých embryí nenarodily a ani nenarodí; jednak nevíme, jak je to s jejich skutečnou životaschopností, ale hlavně by to odporovalo etickým pravidlům oboru. Ve vědeckém světě se široce uznává pravidlo, že experimenty na lidských embryích se provádějí nejvýše do stáří 14 dnů. Po tomto limitu se totiž v embryu začne viditelně zakládat zárodek centrálního nervového systému.

Poslední dobou ale sílí hlasy, že tento limit by se měl posunout, nejméně na 28 dní, možná i ještě dál. Zastánci takového prodloužení argumentují tím, že ve státech, kde jsou legální potraty, je možné v souladu se zákonem usmrtit i daleko vyvinutější stadium lidského plodu, aniž se to musí nějak složitě zdůvodňovat. Rovněž technické možnosti laboratoří se posunuly a embrya se v laboratorních podmínkách mohou „dožít“ podstatně vyššího stáří než jen čtrnácti dnů.

Nejde přitom o samoúčelné hraní na bohy. Právě v prvním měsíci od početí se v embryu odehrávají rozhodující procesy, které vedou k tomu, zda se těhotenství vůbec udrží, a pokud ano, zda bude narozené dítě zdravé. V prvních týdnech vývoje se také rozhoduje o tom, zda proběhne onen poněkud záhadný proces dělení embrya a výsledkem budou jednovaječná dvojčata. Naproti tomu zbylých osm měsíců nitroděložního vývoje už je, s trochou nadsázky řečeno, „jenom pořádný růst“ již založeného organismu. Vyplatilo by se tedy prvním týdnům naší existence rozumět co nejlépe. Čím víc poznání, tím větší pravděpodobnost, že by se některým vrozeným deformitám podařilo zabránit, nebo je dokonce napravit.

Dřív nebo později bude ale hranice altruismu překročena. Věda dávno není výlučným hracím polem několika málo bohatých západních států; dobře vybavené laboratoře mezitím vyrostly jak ve východní Asii, tak v ropných královstvích Perského zálivu. Jednoho dne bude tento druh vědy stejně rozšířený jako elektřina nebo coca-cola: jinými slovy, kromě nejchudších států lidstva úplně všude.

A pak bude nerealistické očekávat, že by se všechny tyto státy shodly na jednotných pravidlech vědecké a lékařské etiky. Multipolární svět bude multipolárním i ve svých hodnotách, a co by bylo v Londýně nebo Praze nemyslitelné, může být v Rijádu nebo v Jakartě naprosto akceptovatelný jev. Se špatnou demografií bojují skoro všechny vyspělé státy a některý z nich může napadnout, že svůj problém vyřeší tímto způsobem.

Lidé, kteří mají obavy ze stvoření budoucího Frankensteina, si ke svému (přirozenému) narození nevybrali zrovna to nejlepší století.