Posledního dubna zemřel ve Spojených státech profesor Peter Demetz. Pražský rodák, esejista a spisovatel, profesor germanistiky na nejlepších univerzitách v Americe, kam odešel jako mladý vědec po roce 1948: stihl ještě před únorem doktorát na Karlově univerzitě o přijetí Franze Kafky v Anglii. Tedy, odešel… S jeho příkladně kosmopolitním původem (v jeho rodině se sešly nejrůznější složky staré monarchie včetně exkluzivních genů Ladinů, Rétorománů ze severu Itálie) a s jeho založením humanisty goetheovsko-masarykovského typu mu nezbývalo nic jiného než uprchnout.

Dožil se požehnaného věku sta dvou let, takže opravdu pro něj platí, že ještě mohl pocítit závan Kafkova pláště. Jeho otec znal Franze Kafku ostatně osobně. V době, kdy Kafka už byl celosvětově slavný, starý pan Demetz prý kroutil hlavou a říkal, no dobrá, nějaký talent ten Franz měl, ale že by byl něco jako Dante nebo Goethe, to snad je trochu přehnané…

Demetz ve svých knihách proto vůbec neidealizuje to, co se údajně mísilo, prolínalo a setkávalo. Právě že nikoli: byla Praha německá a německo-židovská – a Praha česká. Žily odděleně, jako by o sobě nevěděly a vědět nechtěly. Byla to vlastně laboratoř míjení a nesoužití, které sice mohlo vydat zajímavé výsledky a plody, ale každý si je sklízel pro sebe. Zánik sice přišel zvenčí a byl nad pomyšlení brutální, ale jako by k němu vše směřovalo. Kafka nebyl prorok, ale mnohé intuitivně vycítil, byť se nabízí otázka, zda to tam spíš nechceme cítit my sami. Tedy: my, které to pořád nějak zajímá.

Peter Demetz byl to, čemu Angličané říkají „rozkošný člověk“. Dokonalý gentleman, jemný, příjemný, delikátní. Párkrát jsem ho zažil a byla to opravdu – rozkoš. Kdybych měl osobně doporučit nějakou Demetzovu knihu, byla by to určitě obsáhlá, ale ohromně čtivá práce o kulturních dějinách právě té Prahy: jmenuje se Praha černá a zlatá. Už ten sám název má být polemikou se slavným Ripellinovým vyznáním, Prahou magickou, neboť Demetz byl více realista než snivec Ripellino, věděl, že víc než alchymisté a mágové patří do Prahy drobní střádalové, kondelíkové a proletáři. Ale přestože to jsou knihy svým vyzněním protikladné, jsou obě krásné a pro člověka, který má s Prahou něco do činění, vlastně nezbytné. Obě jsou napsané z odstupu, s láskou a bolestí. S vědomím, že ta Praha, o které ti dva její velcí milovníci psali, je už dávno jiná, ale je na nich, aby někdo připomínal, že to tak nebylo vždy. Od toho vlastně možná intelektuálové jsou. Oni zmizí, knihy zůstanou. Pro někoho.