Městský úřad severočeských Máslovic sídlí v malém domku se šikmou střechou ve středu obce. Nad ním se klene mohutná lípa symbolicky upozorňující na význam objektu pro celou obec, jinak si stavby ale prakticky nevšimnete. Stejně nenuceně působí budova úřadu také uvnitř, kde většinu místa zabírá sportovní vybavení pro děti, krabice s dokumenty a další vybavení pro chod obce. Mezi tím vším se nad stolem paní starostky leskne fialová soška z křišťálu, upomínka na Cenu ministerstva pro místní rozvoj ČR za prosazování kvalitní výstavby prostřednictvím architektonických soutěží v rámci České ceny za architekturu. „To byl trapas při předávání. Poděkovala jsem za ocenění, ale zdůraznila, že ministerstvo nám při projektu nijak nápomocné nebylo,“ vzpomíná s úsměvem starostka Vladimíra Sýkorová, která stojí v čele Máslovic už dvaadvacátým rokem.

Velká událost

Cenu získala starostka spolu s celou obcí za realizaci, o které tehdy mluvila celá republika navzdory její skromnosti a velikosti. Šlo o zdejší budovu hospody, starou stavbu na návsi, která prošla krásnou rekonstrukcí pod taktovkou pražského ateliéru Bod architekti. Byla to velká událost nejen pro Máslovice s necelými čtyřmi stovkami obyvatel, ale také pro architekty. Ti totiž měli krátce po škole a v rámci svého studia zpracovávali první projekty. Rekonstrukce hospody dokázala, že i malé soutěže s nízkými odměnami mají smysl – obcím s nízkými rozpočty pomohou najít vhodné řešení složitějších úkolů, mladým architektům a architektkám zase nabízejí příležitost prokázat své schopnosti. „Tahle výhra nám umožnila osahat si projektování v dalších stupních, hodně věcí jsme u toho objevovali. Měli jsme to dost bídně zaplacené, ale chtěli jsme se předvést, takže čas a energie byly nekonečné, přestože jsme na tom prodělali kalhoty,“ hodnotí spoluzakladatel Bod architekti Vojtěch Sosna.

Spolupráce Máslovic s ateliérem Bod architekti se ukázala tak plodná a oboustranně přínosná, že další společný projekt na sebe nenechal dlouho čekat. Prakticky ihned na rekonstrukci hospody totiž navázaly stavební úpravy sousedního starého domu, který s hospodou svírá úzký dvorek. Zadáním byla přestavba patrového stavení s vysokým podkrovím na komunitní centrum – stavbu, kde se mohou místní scházet, pořádat kulturní akce, vzdělávat se i sportovat.

Celý proces provázela spousta obtíží. Protože původně šlo o hospodářskou stavbu, nejspíš chlívky, zjistilo se až v průběhu prací, že má velmi nestabilní základy. Pokud by se to vědělo předem, stavbu by nejspíš zbourali a postavili by novou. Vzhledem k tomu, že už byl připravený projekt i financování částečně z dotací, starostka nechtěla couvnout. Také architekti prosazovali rekonstrukci starého domu, aby zůstala zachována paměť místa. Do toho zkrachovala stavební firma zajišťující celou přestavbu, takže se náklady prakticky zdvojnásobily.

Z dnešního pohledu už je ale jasné, že námaha se vyplatila. Díky záchraně obou starých lidových staveb totiž Máslovice získaly náves, kterou jim může závidět i ledasjaká větší obec. Obě stavby pracují se stejnými prvky, nijak na sebe neupozorňují, kvalitně provedené detaily přesto prozrazují, že jim byla věnována nadstandardní péče, takže opravám ostatních obecních domů nastavují laťku velmi vysoko. V přízemí komunitního centra mají místní k dispozici velkou knihovnu a hernu pro teenagery, podkroví zaujímá otevřený prostor. Architekti dali prosklít hřeben střechy po celé délce, takže se dovnitř dostává krásné světlo umožňující podkroví využívat pro různé pohybové aktivity i třeba dětské dílny. V podkroví je také vidět, že se muselo v průběhu projektu značně šetřit, takže už nezbylo na původně navržené dřevěné akustické lamely, jejichž funkci budou zajišťovat dlouhé závěsy.

Máslovice jsou skvělou ukázkou toho, že kvalitní stavební rozvoj obcí nezávisí na velikosti jejich kas, ale na odhodlání jednotlivců. Navzdory komplikacím při realizaci komunitního centra obec už dnes pracuje na dalších projektech – někdejší vodojem se má proměnit v zážitkové ubytování, starostka chce také nové muzeum másla, které tu už funguje. „Mám pořád nové vize, jinak už bych to nedělala,“ říká odhodlaně Vladimíra Sýkorová.