V naší vlasti máme velice rádi silné příběhy a ty, které se rozkládají někde mezi Baťou a Jágrem, se těší větší oblibě než ty v oblasti od Schwarzenbergů po postprivatizační zbrojovky. Ale příběh je příběh, a jelikož nás práce fascinuje, rádi si o ní poslechneme. Když nějaký Čech prolomí globální ledy a ocitne se ve světových sdělovacích prostředcích, má to různé důvody. Někdy jde o náhodu, jindy o čin, anebo také o nápad či výsledek letité píle. Doma se to odrazí buď tradičně tak, že si ničeho nevšimneme, anebo tak, že uděláme z komára velblouda.

Nejúžasnější příběh zahradnického úspěchu současnosti najdete v malé vesničce nedaleko Turnova. Ze Střížovic vzešly slavné české odrůdy jabloní, Topaz dobyl Evropu a Opal Ameriku. Admirál dobyl úplně každého, kdo ho ochutnal. Zní to fantaskně? Přeháním? Ze světových výsadeb jabloní vedených jako biosady je jich 65 % z českých odrůd ze Střížovic. Ročně je ve světě vysazeno 1,3 až 1,5 milionu nových stromků jejich odrůd. Velké pěstitele českých odrůd najdete nejen v německy mluvících zemích, ale vybrané odrůdy jsou populární ve Francii, v Itálii, Maďarsku i Polsku, kde starší odrůda Šampion drží zhruba 15 % ploch všech sadů. Ze zámoří jde zejména o Spojené státy, Chile a Jihoafrickou republiku.

Kde se vzal takový úspěch? Stanici založili v roce 1955 Otto Louda starší a Ladislav Černý. Za prvotní šlechtitelský úkol byla vytyčena rezistence vůči houbovým chorobám, zejména strupovitosti. Ta decimuje úrodu jabloní po celém světě a v konvenčně vedených sadech není výjimkou pětadvacet i víc postřiků za sezonu. Začínali se starou anglickou odrůdou Lord Lambourne, která vykazovala známky rezistence, a prvotní snaha přinesla časem úspěch v podobě odrůd Rubín a Šampion, které prorazily do českých zahrádek. Později byl získán genetický materiál z botanického druhu jabloně Malus floribunda s vysokou rezistencí a díky letité práci vznikla postupně padesátka odrůd. Větší polovina z nich má stále uplatnění, jsou množeny a vysazovány.

Údělem šlechtění je ovšem jeho nekonečnost a v případě odolnosti vůči chorobám zvlášť. Patogeny totiž také svou výbavu vyvíjejí, stejně jako my vyvíjíme odrůdy. Zhruba v roce 2006 došlo k prolomení rezistence a část odrůd byla překonána. S ohledem na početnou zásobu genetického materiálu se ale ukázaly i typy s tzv. polygenní rezistencí, které jsou schopné dál odolávat, a na ty se nyní šlechtění soustřeďuje. Složení sadů v Evropě se proto mění a v Itálii se sázejí statisíce stromků odrůdy Bonita, zatímco v Německu a Rakousku jde do země Ellipso a Lyra. Náročný západoevropský konzument vyžaduje nekompromisně nestříkané jablko a sadaři na tuto poptávku pružně reagují, sázejí a sázejí... na úspěch.

Jan Zima šlechtí ve Střížovicích od roku 1985 a spojil s místními šlechtěnci svůj zahradnický život. Postupně mi padá brada a připravené otázky jsou vesměs zodpovězeny dříve, než se k nim dostanu. Jedna se mi ale neustále vrací a trochu se bojím ji vyslovit. Zkusím to oklikou. Zdalipak se „rezistenty“ odolné vůči strupovitosti vyznačují nějakou speciální slupkou coby hroší kůží proti prorůstání houbových chorob? „To vůbec nesouvisí, naopak, slupka vám přece nesmí bránit v tom, jablko si vychutnat…“ Hurá. A jsme u otázky zásadní. Šlo tedy prvotně o rezistenci, anebo vás zajímala také chuť? „Samozřejmě nám jde především o chuť, naše jablka jsou v horních patnácti na světových degustacích a u nás vyhrávají. V Pačejově, Telči i Horní Bělé.“ Rozohní se Jan Zima. A pak ještě jednou, to když dojde na staré odrůdy. O tom zas jindy.