Minulou sobotu se sto let dožil Henry Kissinger. Jeho fyzická přítomnost není jen neuvěřitelná, je důležitá i jako připomínka, že v mezinárodní politice se dá přemýšlet jinak. Kissinger v americké tradici zosobňuje realistický přístup jako protiklad k wilsonovskému idealismu. Úcta, která je starému pánovi ze setrvačnosti prokazována, zastírá, jak radikálně se starý pán svými názory liší od hlavního proudu.

Už jako akademikovi, autorovi knih o vestfálském míru nebo metternichovské Evropě, mu byla blízká představa rovnováhy sil několika mocností. Každá mocnost má své zájmy a hodnoty, a druhá je má do nějakého stupně respektovat. Zrovna my Češi jsme ve 20. století měli přímý prospěch z amerického idealismu, prezident Wilson napomohl vzniku Československa. Nikde ale není řečeno, a neříká to ani Kissinger, že idealismus v zahraniční politice nemá vůbec co dělat. Jde o míru.

V 70. letech se našemu dnešnímu oslavenci oprávněně vytýkala bezohlednost k desítkám tisíc civilních obětí amerického bombardování v Indočíně, což on sám bral jako daň globální války proti komunismu, kterou je pořád lepší vybojovat v Asii než v Evropě. Výhodou jeho cynismu byl současný odpor k moralizování. Nesdílel tendenci mnoha Američanů považovat se za unikátní národ s dějinným posláním. Takovému klamu podléhají častěji idealisté a zahraniční politika USA se pak podobá misionářskému imperialismu (aktuálně třeba přítomnost LGBT ideologie v zahraniční politice).

Kissingerovy „memoáry“, česky vydané roku 1996 jako Umění diplomacie, už obsahují zlou předtuchu, že právě tyto idealistické proudy v Americe budou povzbuzeny vítězstvím ve studené válce. To se stalo, výsledkem byli neokonzervativci, jejichž zahraničněpolitické krédo, Wolfowitzova doktrína z roku 1992, mělo za cíl zabránit vzestupu jiných mocností na úroveň, z níž by mohly ohrožovat výsadní postavení USA, a prostředkem byly preventivní války nebo politika „změny režimu“. Skutečně tato doktrína rozkvetla za Bushe mladšího, výsledkem je rozvrácený Blízký východ.

A taky Ukrajina, naznačoval Kissinger celé ty roky, které předcházely loňskému útoku Ruska. Hned po Majdanu a Krymu kritizoval Západ, proč nastolil otázku členství Ukrajiny v NATO. Podle něho by pro tuto etnicky a kulturně rozštípnutou zemi byla nejlepší neutralita. Naopak Rusku se mělo uznat, že i ono má nějaké bezpečnostní zájmy, že i ono se může cítit ohroženo. Donaldu Trumpovi pak radil uznat ruský zábor Krymu, Ukrajincům loni touto dobou, poté, co jim vysekl poklonu za bojové hrdinství, doporučil vzdát se části Donbasu. A protože je realista, dnes zas doporučuje Ukrajinu přijmout do EU i do NATO. Není to žádná mea culpa, z Kissingera opět promlouvá cynik až realista: Jen ukotvením v Alianci bude možné Ukrajinu chránit a současně držet na uzdě nacionalismus ve společnosti vyzbrojené tak, že by ve své touze po odplatě byla schopna ublížit sobě i okolí.

Mimo přípustný koridor se Kissinger ocitá také s názorem na americko-čínské vztahy. Obě supervelmoci prý došly k přesvědčení, že ta druhá je strategickou hrozbu, takže se ocitáme v situaci jako v roce 1914. Čína ovšem nemá touhu vládnout světu, jakou mívali takoví Němci. Loni v létě za tchajwanské krize guru reálpolitiků glosuje: „Jsme na pokraji války s Ruskem a Čínou kvůli záležitostem, které jsme částečně stvořili my sami, aniž jsme promysleli, kam chceme dojít.“

Formálně vyloučit z přípustného koridoru takovou celebritu není dost dobře možné, ale její rady dnes seriózně promýšlejí jen geopolitičtí disidenti, u nás především Václav Klaus, jehož Institut ke Kissingerovu jubileu vydal dobrou brožuru. Druhá strana starého pána buď ignoruje (když se zrovna nevysloví pro vstup Ukrajiny do NATO), nebo naznačuje, že je senilní. Kdysi byli starci, pokud duševně nějak viditelně nezaostávali, vynášeni právě jako nositelé zkušeností. Kissinger je dnes v mezinárodní politice už úplně poslední člověk, který druhou světovou válku zažil v uniformě.