Uveřejněním šestého dílu na streamovací platformě Voyo skončil seriál Metoda Markovič: Hojer – a skončil úspěšně, jako vyprávění promyšlené, silné, vyzrálé. Což je dobře, protože zpočátku se totéž vyprávění jevilo matoucí. Tvářilo se jako dílo jednoduché, opírající se pouze o prostředí několika interiérů, známých z jiných produkcí, a prostředí spoléhající se na zjevné rámování: vpředu si herci povídají a vzadu za nimi jsou nápadně vystavené dobové rekvizity, které mají vyvolat dojem, že jsme se skutečně ocitli v časech, o nichž se vypráví. V tomto případě na konci sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let minulého století. Jenže všechny rekvizity jsou čisté, úhledné, nepoužívané… nové. Celkový vizuál tím působí neživotně a neuvěřitelně: ne jako místa, v nichž se pohybují a přirozeně žijí lidi, nýbrž jako výstavní katalog krásných zašlých časů.

Ten převypravuje jednak osudy pražských kriminalistů, jednak několika závažných vražd sedmé a osmé dekády minulého století. Středem pozornosti je přitom titulní figura: Jiří Markovič, o němž bylo známo, že s vrahy navazoval úzké vztahy, protože chtěl pochopit jejich motivace. Třebaže název seriálu sousedstvím dvou jmen – policistova a pachatelova – oddělených dvojtečkou evokuje duel, ve skutečnosti jde o spolupráci obou hrdinů, o jejich souznění a o otázku, zda policista má se svými případy souznít, anebo si od nich držet odstup. S postupujícími epizodami je také zjevné, že limity výpravy jsou možná záměrné, jelikož seriál je takzvaně herecký: ne že by režie, rytmus, hudba a střih nehrály roli, naopak podtrhují vyznění jednotlivých scén, ale podstatné je, jak dobře spolu kooperují herci, jak se jim daří vystihovat scénu, v nichž se jejich vztahy přirozeně prohlubují a obohacují, protože výslechová místnost – je-li cílem druhého poznat, nikoli odsoudit – je velmi intimní prostor, v kterém nakonec je složité druhého obelhávat.

Poměry mezi postavami a jejich postupné rozkrývá a zmnožování bylo by lze rozepisovat tu dlouho, například už jen si všímat, jak se Láďa Hojer v podání Petra Uhlíka nenápadně a přitom zásadně mění za dlouhou dobu své vazby (nekuřák začne kouřit, začne se jinak hýbat, v jistých momentech je sebevědomější – což je dáno vlivem prostředí, v němž je nyní formován). Jinými slovy, je podmanivé sledovat, co všechno tento mladý herec zahraje, aniž o tom jeho postava nebo kterékoli jiné hovoří.

Úspěch seriálu je nakonec založen právě tím, že není doslovný, že diváky nechává na mnohé přijít samotné. Už to v současné televizní tvorbě není výjimka, už takových děl vzniká dost, takže kvalitativní laťka roste (zaplaťpánbůh), ale přece jen je vždycky potěšující, když se to podaří znovu.

Metoda Markovič bude mít pokračování, další série se prý bude věnovat spartakiádnímu vrahovi. Je to asi logická volba, přesto bude vzrušující sledovat, jak nově tvůrci dokáží svou metodu rozvinout, aby se nestala šablonou a šarží. Kéž se jimi nestane.