Do kin vstupuje snímek podivuhodný stejně jako jeho název á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Jeví se jako dokument pojednávající o jedné z největších sebevražd v lidských dějinách, při níž 18. listopadu 1978 umřelo v jihoamerické Guyaně v komunitním městečku nazvaném na počest svého zakladatele reverenda Jima Jonese devět set patnáct lidí, z toho na tři stovky dětí.

Film se přitom se vymyká standardům, jaké u nás běžně lze vidět, protože funguje nejen lineárně, ale i horizontálně – je jako postavený dům. Mate už třeba tím, že jde o film hraný, který chvílemi působí jako komedie, chvílemi jako běžná televizní reportáž, chvílemi (v rozkošné sekvenci s babičkami) jako reportáž manipulativní, v některých okamžicích připomíná snímky Jana Švankmajera, v titulkové sekvenci dokonce experimentální poezii po vzoru Antikódů Václava Havla.

Cílem snímku každopádně je recipienta vykolejit, znejistit pohodlí jeho existence, pokouší se přenést na něj nějakou formu tísně, neboť té jistě musely čelit oběti zmíněného reverenda – sluší se v biografu ve své sedačce v průběhu sledování filmu přinejmenším se ošívat. Vždyť proč se cítit rozčileně jenom jakoby a až po odchodu z kina a proč zapomenout na takové své rozpoložení stejně rychle, jako když čteme článek v novinách nebo když se díváme na zprávy v televizi? (Takové otázky jsou ostatně podtrženy úvodními titulky, které však proběhnou dávno po úvodu, kdy už nečekáme, že by na ně vůbec mohlo dojít – ano, neustálé vytrhávání z běžných vzorců, na něž je divák zvyklý, ale které musí znát, aby si své vytržení uvědomil, patří k nápadným rysům probíraného snímku. Titulky jsou ve filmu de facto samostatná sekvence, psací stroj v nich napíše jméno Jonestown, nejprve jako jediný řádek, následně jako obrovský nápis, který se postupně vzdaluje a je přepisován dalšími a dalšími údery stoje, jenž svým výronem překrývá původní tragédii. Ta pod vším tím nánosem mizí a nanejvýš skrze něj pouze prosvítá. Což je zároveň vyjádření naděje: kdo chce a dá si práci probrat se šuntem, který se za desetiletí, jež od dávného neštěstí uplynula, kolem něj nabalil, spatří ryzost někdejší události a možná ji pochopí.)

Neštěstí zkrátka není instantní zážitek, je reálný a je třeba si ho uvědomit a přijmout, aby bylo možné ho prožít. Úsilím tvůrců tedy je, aby divák své emoce prožil, aby přemýšlel nad tím, odkud se berou a co je spouští, aby se pokusil formulovat poctivě sám sobě, čím se nechává vyvést z míry. Autoři diváka dokonce varují a nabízejí mu možnost včas odejít: to když před nejdelší scénou film přeruší a spustí minutové odpočítávání, doprovázené poznámkou, že kdo se necítí na pokračování předestřeného vyprávění, má právo se ho vzdát a odejít – což současně znamená, že divák, který nabídku nevyužije, ale chce být fér a hrát s tvůrci rovinu, se pak musí kousnout a vydržet do konce. Především musí přestát nekonečnou sekvenci ze školní tělocvičny, kde shromážděné děti – anonymizované černou páskou přes oči – poslouchají příšerně a bez charismatu pronášený projev staršího svého soudruha, jenž jim přeříkává závěrečný projev reverenda Jonese. Je to tak úmorné, že člověk jako by náhle chápal, že po takovém zážitku je někdo ochoten se dobrovolně zabít. (Ve filmu ztvárněno silnou zvukovou sekvencí mačkaných plastových kelímků. Neboli zase: to, co obvykle bez rozmyslu přeslechneme, to, co nás jindy rozrušuje, najednou působí novým dojmem, protože s sebou přináší katarzi, úlevu, uklidnění. Je to jeden z mnoha vynikajících vtipů filmu.)

Aby nebylo tak zle: zprostředkování negativní emoce je střídáno reflexemi absurdního uvědomování si pomíjivosti vlastního trápení. Fiktivní filmový reverend na konci snímku vyráží na pouť českou krajinou a roznáší kolemjdoucím cukrátka (čili jed). Všichni si je berou automaticky, fotbalista si pro ně dokonce popoběhne, aby bonbonek náhodou neměli jenom jeho spoluhráči, nikdo se nepodívá do kamery, nikdo se jí nenechá vyrušit, nadhled projeví jenom rybáři u vody – ti do hledáčku hrdě pohlédnou, bonbony sice přijmou, ale jaksi věcně, protože oni jsou na světě přece od toho, aby lovili ryby; to je jejich úkol určený všehomírem, to je jejich bezpečná opora. Ostatní jsou ovce nebo nanejvýš štěkající psi – jak Bušta posledními záběry, prolnutím lidí ve zvířaty, neopomene zdůraznit. Přičemž jeho fauna jistěže rovněž má oči překryté černou páskou, vždyť copak se snad liší práva lidí a zvířat? Proč by měla? Fenomenální film!