Vynořila se nám speciální kategorie ohrožených budov: významné stavby socialismu. Tím nemáme na mysli přehrady vltavské kaskády nebo nějakou elektrárnu s nejvyšším komínem v republice. Ani unikátní a možná unikátně bizarní, ale celkem vzácné budovy ve stylu čisté sorely z 50. let. Máme na mysli stavby ve stylu moderním z doby pozdější, z 60. až 80. let. Byť se za zachování některých z nich postavil i Klub Za starou Prahu, v rámci snahy o ochranu památek se jedná o velmi specifickou kategorii.

„Transgas v hajzlu, hotel Praha v hajzlu, ústředna Dejvice v hajzlu, Typografie v hajzlu. Teď půjde do hajzlu ústředna na Žižkově a pak Kulturní dům Eden, Chemapol, Vojenské stavby…“ postěžoval si nedávno na Twitteru redaktor Deníku N Filip Titlbach. „Architektonické brutalistní skvosty v Praze nechceme. Ostuda, je mi z toho smutno.“

Ale není to kauza nějakých milovníků pozdního totáče, koalice hájící tyto stavby je širší, vedle zmíněného Klubu Za starou Prahu v ní najdeme i osobnosti typu Zdeňka Lukeše nebo Davida Vávry. Máme tu myslím co do činění se specifickým příběhem.

Většina zastánců ty stavby nectí jako památníky reálného socialismu, nýbrž naopak jako svědectví udržení kontaktu se světem. Karous třeba mluví o tom, že se pro styl těch budov vžila zkratka „český brutalismus“, dál mluví i o „high-tech brutalismu“. V textu o budově Chemapolu na webu Archiweb je dokonce předmětná budova jen na jedné ze dvou ilustračních fotografií a na druhé je chicagský mrakodrap Miese van der Rohe ze 60. let. „My taky,“ sděluje se nám zde srozumitelně. Teď bychom třeba mohli říct, že on ani v zemích svého původu ten originální brutalismus nebyl a není univerzálně milován. Ale to by nám myslím uniklo něco podstatnějšího.

Pro architektonickou obec jsou ty budovy součástí historie jejich oboru u nás. Což samozřejmě nebyl jednoduchý příběh. Je třeba se do toho vžít. Především postavit cokoli atypického bylo nesmírně obtížné. Kraloval panel, beton, typizovaná výstavba. Panelová sídliště, priory vržené s brutální (pardon) bezohledností doprostřed náměstí menších měst. Prosadit něco svérázného, urbanisticky i architektonicky, naráželo na odpor politický i provozní. Přitom tu vždy byli jak jednotliví architekti, tak i celá studia – „ostrůvky pozitivní deviace“, kde se o to snažili a dokázali dospět k jisté výrazové originalitě i udržování kontaktu s modernistickým dědictvím i západním vývojem.

Již zesnulý architekt Vlado Milunič jednou vyprávěl autorovi tohoto textu, jak sem někdy v 80. letech přijel na návštěvu úspěšný architekt-emigrant Václav Kaplický. Natěšení architekti mu ukazovali jakousi dřevěnou konstrukci, kterou vyvinuli. „Jenže Kaplický nad tím mávl rukou a řekl, to se stejně teď dělá všechno z kevlaru.“ Výmluvně to vypovídá jak o vynalézavosti zdejších lidí, tak o tom, jak snadno člověk ve vyspělém, svobodném světě na omezenost zdejších poměrů zapomene.

U zmíněné budovy Chemapolu je zas významným prvkem jejího mýtu, jak se podařilo na jeho stavbu získat západní, italské konstrukční prvky. Bylo to jedinečné, také to ovšem znamenalo, že opravy pak byly obtížné. To, že se je podařilo získat právě na budovu jedné z „pézetek“, organizací se specifickým, privilegovaným postavením v národním hospodářství, je jistou ironií. Ale v každém případě podtrhuje, že to byl pokus, jak sem zadními vrátky pustit trochu (západního) světa, a rozhodně nešlo o tvorbu poplatnou režimní ideologii. Ty stavby naopak mlčky představovaly bezradnost a kapitulaci této ideologie. Doba, kdy se věřilo, že reálný socialismus vybuduje vlastní životaschopný sloh, byla krátká.

Ty stísněné poměry ovšem znamenaly, že architekti neměli dost příležitostí se vypracovat. Ke stavbám, na nichž by mohli vidět, jak se v praxi osvědčují a jak je zhodnotí kolegové a veřejnost, se nedostávali dost často. Takže, a teď se dostáváme k tomu nepříjemnému bodu, je třeba dát ke zvážení, zda jsou opravdu všechny ty oceňované stavby taky dobré.

Zkusme si to představit třeba analogií s popovou a rockovou hudbou. Ten svět podléhal té nejhorší bolševické reglementaci. A když už se někomu talentovanému povedlo bůhvíjak prolézt do studia, čekalo je tam zaostalé vybavení, lhostejný zvukař a málo času. Je malý zázrak, pokud z toho vzešlo něco téměř poslouchatelného. Budeme kvůli tomu tvrdit dětem, že Planetárium Václava Neckáře, abychom jmenovali příklad alba tehdy oceňovaného kritiky, patří do zlatého fondu světového rocku?

Možná ještě bližší je svět automobilového designu. Dobře, Tatra 603 je asi dost jedinečné a zdařilé auto (ironií osudu taky papalášské). Ale budeme obdivovat všemožné další vozy jen proto, že se jejich tvůrci snažili? Ta auta se zpožděním sledovala západní trendy, o tom, jaký model se bude vyrábět, nakonec rozhodli straničtí tajemníci. Na první pohled trpěla vším možným, od různých nedomyšleností přes výrobní a materiálová omezení po nevhodnost dostupné platformy pro zamýšlený účel.

Obdobně i u architektury. Něco se jistě skvěle povedlo, takový Ještěd zůstává nedotknutelný. Ale ty stavby, o nichž se teď píše? Neskládal se náhodou Transgas ze tří samostatných hmot, z nichž ta nejčistší zůstala stát, tu prostřední, plochou, se zachránit nepodařilo, protože pro ten specifický prostor nebylo využití, a ta třetí byla docela ošklivá?

U Chemapolu je použití fotografie chicagské stavby na Archiwebu dvojsečné, protože okamžitě vidíme, že kvalit Miese van der Rohe nedosahuje. Hra pravidelných rastrů na americké budově je mnohem bohatší. A funguje mnohem lépe v monumentálních rozměrech. Chemapol je vedle ní prostě jen dlouhá deska.

Je snadné to zapomenout, ale komunistický režim rád používal pojem „vědeckotechnická revoluce“, a to i v době, kdy už bylo každému jasné, že v ní zaostává. Koneckonců jedním z argumentů, jimiž si komunistická strana nárokovala legitimitu, bylo, že je vybavena „vědeckým světovým názorem“. Nic neříká „vědeckotechnická revoluce“ takovou silou jako žižkovská telekomunikační ústředna. Je to jinak nevysvětlitelná budova, kde nic neladí s ničím. Vyzkoušeno je všechno možné, řada povrchů a krabicovitých tvarů, v přízemí dokonce jedna šikmá, asymetrická linie, protože proč ne, a věž, jež snad měla stát na ruzyňském letišti. Karous naznačuje, že přízviska „Štrougalova věž“, „monstrózní stavba socialismu“ nebo „normalizační Mordor“ jsou do diskurzu uměle podsouvána developery.

Podobně o tom mluvil historik architektury Tomáš Beran pro iRozhlas.cz. „Stavby, které se stihly postavit do roku 1968, tedy do sovětské okupace, veřejnost víceméně přijala,“ zní jeho teorie. Ale k pozdějším stavbám, jejichž plánování přitom začalo ještě před sovětskou okupací, se „normalizační režim hlásil jako ke svým úspěchům, což samozřejmě vede k neoblibě těchto staveb“. A co když ne, co když ta neobliba je autentická?

Nic tak neříká „kultura“ jako budova připomínající zvětšenou maketu mikroprocesoru, Kulturní dům Eden. Navíc si na něm můžeme všimnout zvlášť otravného prvku, jímž tehdy pražské stavby dosahovaly atypičnosti – zkosených svislých ploch. Ten tvar se snad tehdy architektům dral na rýsovací prkna jak nějaký paranormální jev, asi jako když postavy ve filmu Blízká setkání třetího druhu začnou bezděky modelovat Ďáblovu horu ve Wyomingu z bramborové kaše. Zkosená může být jen horní část jako v Edenu nebo na další přeceňované stavbě, Nové scéně Národního divadla, zkosené mohou být celé stěny jako na sportovní hale Folimanka nebo na Komerční bance ve Štefánikově ulici. A nakonec i na naštěstí už nestojící budově Typografie, jež ovšem dosahovala efektu strašidelnosti přehršlí dalších prvků.

Ne všem, ale většině těch budov je rovněž společná bezohlednost vůči městskému kontextu. Dopadly do městských čtvrtí jako surové pěsti, lhostejné k lidem a k minulosti. Je pak pikantní, když se do boje za jejich zachování zapojí i Klub Za starou Prahu. Tato organizace snad už nemá žádný vyšší étos, než aby všechno zůstalo tak, jak to je, protože to tak je. Bude-li mít dost dlouhé trvání, nevyhnutelně se jednou dočkáme toho, že bude protestovat i proti stržení budovy, proti jejíž stavbě kdysi protestovala. Můžeme jen s úlevou vydechnout, že toho v Praze komunisti nedokázali zainvestovat víc, jinak bychom se dnes potýkali s památkovou ochranou monster, jaká stojí na berlínském Alexanderplatzu nebo na moskevském Kalininově prospektu.

Jednu věc je třeba uznat, a to, že pocity laické i odborné veřejnosti jsou logicky ovlivněny tím, co zanikající budovy nahrazuje, a ne vždy je to skvělé. Ale to je přece separátní problém. Evropská směrnice o energetické náročnosti staveb taky asi nečiní rekonstrukce starých budov snazšími. A staré stavební předpisy tlačí k tomu, co je pak označeno za „konvenční developerskou výstavbu“. To všechno posiluje paušální nedůvěru k novému. Ale architektura je užité umění. Empatie vůči jejím příběhům přece nemůže být jediné hledisko.