Eurozóna má od 1. ledna 2023 nového člena: čtyřmilionové Chorvatsko, oblíbenou letní destinaci českých turistů. (Sousední Slovinsko platí eurem už dlouho.) Změna měny se trefila do toho nejhoršího možného období, zvýšené inflace na celém kontinentě. Důsledkem jsou masivní nárůsty cen, zejména spotřebního zboží v supermarketech.

Chorvatská vláda slibuje, že bude s nárůstem cen bojovat všemi prostředky, které má k dispozici, včetně vytváření „černých listin“. Co to ovšem přesně znamená, ocitnout se na vládní černé listině, to ministr Filipović neupřesnil. Vzhledem k tomu, že zejména ty velké retailové řetězce mívají celosvětově větší obrat, než kolik činí HDP Chorvatska, asi nic zásadního. Ze země je nevykážou, to by bylo neslučitelné s pravidly jednotného trhu, a případná pokutička bývá málokdy likvidační. Malé státy prostě nemají moc možností účinně potrestat obří firmy typu Lidlu.

Také u nájmů mělo docházet k „posunu zaokrouhlováním“. Jestliže dříve činil nájem dejme tomu 500 marek a po oficiálním přepočtu z něj bylo 256 eur, nechala se smlouva doběhnout do konce, ale ta další už byla na 300 eur, protože ceny nájmů se obvykle zaokrouhlují na nějaké pěkné kulaté číslo. Což je mimochodem jev, který nezachytíte hned ani při statistickém zkoumání, zvláště u víceletých smluv, protože na rozdíl od cen kávy v kelímku se ceny nájmů nemění k 1. lednu. (Splátky hypoték jsou proti tomuto jevu odolné, ty jsou přepočteny přesným kurzem a banka nemá žádný prostor si je upravovat ke svému prospěchu. Ale zrovna v německojazyčném světě žije většina lidí v nájmu, osobní vlastnictví nemovitostí je tam podstatně vzácnější než u nás.)

Na druhou stranu, statistici zkoumající tato období tvrdí, že z hlediska spotřebního koše se přechod z marky, guldenu či šilinku na euro na inflaci nijak mimořádně neprojevil a že viditelný nárůst cen „kafe v kelímku“ se vykompenzoval méně viditelným poklesem cen někde jinde. To by asi jednoduchému factcheckerovi stačilo k tomu, aby jakékoliv diskuse o zdražování při zavedení eura odstřelil coby dezinformaci, v současné době nejspíš ruskou.

Jenže do jaké míry je ten spotřební koš používaný při výpočtu inflace reprezentativní z hlediska útrat běžného občana? Německý časopis Focus sledoval vývoj cen v letech 2001 až 2011 a v závěrečném článku kritizuje německé statistiky za to, že ve spotřebním koši mají 700 různých položek, z nichž ale většinu běžná německá domácnost nekoupí ani jednou ročně. Což zase trochu připomíná starý komunistický vtip o tom, že zvýšení cen chleba bylo vykompenzováno snížením cen lokomotiv.

Tak jako tak, současná chorvatská situace vypadá mimořádně a přitom reálně, neboť ani samotná vláda se nesnaží tvářit, že se nic nestalo. Měli bychom ji důkladně sledovat, protože po mnohých letech, kdy se nic nedělo, se zase množí hlasy o tom, že by Česká republika měla přijmout euro. A z hlediska velikosti ekonomiky a kupní síly obyvatelstva je ČR daleko blíže Chorvatsku než, dejme tomu, Německu.

Tak aby pak nikdo netvrdil, že se podobný vývoj nedal předvídat.