Z míst se stávají ne-místa, non-lieu, jak zní výraz francouzského etnologa a antropologa Marca Augého. Toho cituje Charles Taylor, jeden z nejvýznamnějších myslitelů současnosti ve své nové knize Cosmic Connections (2024). Příkladem takového nemísta je pro Taylora letiště. Je místem bez kulturního a historické zakotvení. Procházejí jím lidé z nejrůznějších koutů světa. Různosti je zde tolik, že se převrací v homogenitu. Vše má být bezprostředně srozumitelné, ideální je komunikovat gesty, jakmile se u přepážky začne mluvit, značí to problém. Nejlépe mlčky ukázat pasy, sundat boty, vyprázdnit tašku, nazout boty – a zmizet.

Čím to, že Charlese Taylora zajímají tolik letiště? Podle tohoto kanadského myslitele se vlivem moderní globalizace proměňuje celý svět v jednu velkou letištní halu. S globalizací jde ruku v ruce i specifické porozumění člověku. Taylor hovoří o zapouzdřeném individuu. Takový člověk je přesvědčený o tom, že vše podstatné nosí v sobě, a může být tudíž kdykoli kamkoli přesazen. Je to bytost bez kořenů.

Stáhnout MP3

Jenže tahle koncepce je chybná na několika rovinách. V Taylorově pojetí je člověk spíše bytostí žijící z přesahů. Vyrůstáme z něčeho, co nám nepatří – jsou to druzí lidé, na nichž závisíme, kultura, která je naší duchovním prostorem, ale vyrůstáme rovněž v sepětí s přírodou, jíž jsme součástí a která nás zároveň přesahuje. Máme-li dostát tomu, že jsme od narození takto „rozprostranění“ a „porózní“, musíme uznat, že místo je pro nás podstatné. Zdůraznit potřebu místa přitom není žádný provincialismus. Problém je opak. Jakmile pozbudeme zakotvení a provedeme „mcdonaldizaci“ všeho a všech, nakonec zjistíme, že žijeme v pustotě letištní haly – a podle Taylora je příznačné, že na letištích bloudí lidé se skelnýma očima, jsou unavení i vystresování zároveň.

Ve své nové knize Cosmic Connections však autor nenavrhuje uzavřít se do své partikularity a z domova vytvořit vězení. Spíše vychází z toho, že vše dobré začíná doma, především kultivace citů. Láska k bližním, starost o okolní krajinu, porozumění vlastní kultuře, perfektní znalost rodného jazyka – právě to je východisko, jediné východisko, k uznání a uctění druhých lidí i cizích kultur. S kořeny lze totiž unést i nepochopení a cizost, aniž by ji člověk démonizoval. Kdo zná dobře vlastní kulturu, bude tím spíše schopen uznat hloubku kultury jiné, třeba ji i obdivovat, aniž by nezbytně vznášel nárok na její dokonalé porozumění. Druzí, z jiné i vlastní kultury, si v sobě zkrátka nesou něco posvátného – k čemuž patří to, že jim nikdy dokonale neporozumíme a nejsme schopni je převést na něco vlastního, učinit je transparentními. Ale právě nežádat po druhých absolutní srozumitelnost znamená uchovat jejich posvátnost i důstojnost.

Kapitoly

1. Duchovnost silou k životu [úvod až 14:50]
2. Základ mého díla? Filosofická antropologie [14:50 až 29:00]
3. Kosmické vazby? [29:00 až 50:40]
4. Existuje pokrok v etice? Nejspíše ano – a není to jen dobré. [50:40 až konec]

Bibliografie

Adam Gopnik, „How the Philosopher Charles Taylor Would Heal the Ills of Modernity“, in: The New Yorker, 17. 6. 2024, https://www.newyorker.com/magazine/2024/06/24/cosmic-connections-charles-taylor-book-review.

Jiří Přibáň, „Pochod plebejců v multikulturní situaci, in: Listy, 6, 2003, http://archiv.listy.cz/archiv.php?cislo=036&clanek=060304.

Charles Taylor, Cosmic Connections. Poetry in the Age of Disenchantment, Harvard: Harvard University Press 2024.

Charles Taylor, A Secular Age, Cambridge (Mass.) – London: Harvard University Press 2007, str. 245.

Charles Taylor, Sekulární věk. Dilemata moderní společnosti. Vybrané kapitoly, přel. Tomáš Chudý – Ondřej Štěch, Praha: Filosofia, 2013.