V Polsku byla po roce 1989 spotřeba politických garnitur a vládnoucích stran dlouho vyšší než u nás. Kdyby volby v neděli vyhrála dosud vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS), bylo by to potřetí po sobě a v tomto smyslu zcela „nepolské“. Je ale čím dál jasnější, že Jarosław Kaczyński moc ztratí. Národní konzervativce střídají středoví liberálové – Občanská koalice, KO – pod vedením dalšího veterána polské politiky – Donalda Tuska.

Rozdíly nebudou příliš velké v politice v pozici vůči válce na Ukrajině (v obou případech protiruské) ani v hospodářské politice. Hlavní rozdíl bude v chování Polska uvnitř Evropské unie. Hrozí, že na nějakou dobu se odmlčí vlivný hlas, který v EU narušoval jednotnost tam, kde ji narušovat je třeba, a například ten český nezazní.

Kaczyński Tuskovi v kampani explicitně předhazoval, že bude posluhovat Moskvě a Bruselu. Bylo to absurdní tvrzení, jeho první část. Druhá polovina je podezření s reálným základem.

PiS také trvá na tom, že vyrábět elektřinu z uhlí Polsko může aspoň do roku 2049, a rozhodně se uhlí nechce vzdát předtím, než se postaví a uvedou do provozu jaderné reaktory (s jejichž přípravou se ještě ani nezačalo). Naopak KO nemá s evropským tempem pochodu k bezuhlíkové budoucnosti problém, už k roku 2030 slibuje pokrývat dvě třetiny spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů. V této zásadní politické otázce opravdu hrozí přechod na pozici K. O.

Hlavně Německo, jehož politická a mediální třída jsou na rozdíl od nálad mezi voliči i nadále pevně v zajetí klimatického extremismu, polští konzervativci velmi iritovali. Byla to německá vláda, respektive německý establishment, k němuž musíme počítat také předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, kdo se pokoušel je před volbami poškodit. Příkladem par excellence z poslední doby je neochota Evropské komise (za níž tu pozorovatelé tuší vládu spolkové republiky) zaplatit transport laciného ukrajinského obilí z hraničních zemí EU, jako jsou Polsko a Slovensko, ale i Česká republika, dál do světa. Po železnici je transfer dražší než po moři, proto jej ukrajinští obchodníci v rozporu s původními plány krmit Afriku vyskladňují co nejblíž za svými hranicemi – a destabilizují místní potravinové trhy.

To jak známo vedlo k roztržce mezi Kyjevem a Varšavou, která sice možná PiS pomohla odvést pár procent od pravicovější a protiválečné Konfederace, ale také způsobila, že Morawieckého kabinet vypadal jako trdla, která se tak dlouho vydávala pro ukrajinského prezidenta, než se od něj dozvěděla, že jsou pomocníky Kremlu. Může být náhoda, a minimálně stejně tak nemusí, že Volodymyr Zelenskyj tou dobou absolvoval jednání s německým kancléřem Scholzem o další pomoci proti Rusku. A že také navrhl, aby Německo bylo stálým členem Rady bezpečnosti. A že když už byl v tom, horoucně se připojil ke klimatickému alarmismu (jako kdyby neměl naléhavější problémy, než o kolik se hypoteticky může ohřát Země do roku 2100).

Z druhé strany pochroumaného německo-polského vztahu trčí nóta, jíž Varšava Berlínu oficiálně sděluje výši svých reparačních nároků z druhé světové války. Suma 1,3 bilionu eur bere dech, čemuž se Němci rozhodli vzdorovat tak, že celou věc vysedí. Je až neuvěřitelné, s jakým nezájmem se téma německé hrůzovlády v Polsku setkává ve společnosti, která je jinak mistrem světa ve vyrovnávání se s vlastní minulostí.

Tusk by nehrotil ani reparace, ani žaloby na Green Deal. Je proevropský v tom smyslu, že rád obráží slety globálních elit a svou účast tam považuje za hodnotu samu o sobě. Anglicky se naučil v rychlokurzu až před nástupem do čela Evropské rady. Ale Kaczyński se žádný cizí jazyk nenaučil ani na stará kolena. Německu nedůvěřuje. Německý diplomat, který léta sloužil ve Varšavě, vypráví, jak tento silný muž polské politiky trvale ignoroval všechna pozvání k hovorům a na recepce a jednou, když od něj na ambasádu přišel formální pozdrav, málem nevěřili svým očím.

Kaczyński je přesvědčeným stoupencem spolupráce ve střední Evropě. S jeho odchodem utrpí Visegrád. Proevropskost Tuska znamená potenciálně přehlíživost vůči zemím jako Česká republika a Maďarsko ve prospěch iluze, že bude určovat velkou politiku v trojúhelníku s Německem a Francií.